And now - piss off!

Hned na úvod upozornění - tohle bude glosa fanouškovská, nikoliv recenzentská. Ono to ani jinak nejde. Poslední ze série deseti rozlučkovských představení britské komediální skupiny Monty Python, kterou v neděli živě přenášeli do tisíců kin po celém světě včetně Česka, bylo totiž především dojemné.

Autorce tohoto textu k mocnému slzení v zapařeném pražském kině Světozor stačilo, aby se v londýnské O2 aréně rozhrnula opona, a pak na ni přicházelo v pravidelných návalech až do závěrečného finále, v němž se po hromadně odzpívané „Always look on the bright side of life“ nad jevištěm objevil obří nápis „Piss off!“ - Vypadněte.

Bylo to jako dostat oblíbené jídlo. Víte, co vás čeká, ale těšíte se na ně - a je to pak celé takové uklidňující, hřejivé a nostalgické. Poctivý recenzent by musel poznamenat, že výpravná muzikálová čísla jsou u Monty Pythonů jaksi mimo, a navíc některá působila tak trochu „vydřeně“ - i když je jasné, že halu pro dvacet tisíc lidí nezabavíte sérií skečů, v nichž sedí dva chlápci v kanceláři. Postřehl by také, že některé nové fóry moc nefungují nebo že pětice sedmdesátníků už občas nezvládá základní komediální dovednost – správné načasování.

Jenže Pythoni tyhle slabiny dorovnali; a nakonec není třeba být ani věrný fanoušek, který s nimi strávil roky života, aby to bylo možné plně ocenit. Jednak sympaticky a narovinu přiznali, proč se dali dohromady - šlo o prachy! - a tenhle motiv do show taky zakomponovali. Hned úvodní skeč večera o čtyřech boháčích, kteří se předhánějí, kdo z nich vzešel ze skromnějších poměrů, k tomu jasně odkazoval: „My jsme bydleli v krabici od bot uprostřed silnice a do práce jsme vstávali půl hodiny před tím, než jsme si šli lehnout.“ Nakonec, jak trefně píše Guardian, Pythoni jsou konečně ve věku, pro nějž tyto postavy kdysi napsali.

Vtipkovalo se také o mnoha rozvodech Johna Cleese i britském bulváru, který všechna rozpadlá manželství a značné náklady, které z toho plynou, pečlivě mapuje. Přizvali dalšího „vrásčitého starce“, který pořád objíždí planetu s něčím, co „bylo cool v šedesátých, možná ještě v sedmdesátých letech“ - Micka Jaggera, který show dělal reklamu. A přestože šlo o prachy, všechny to zjevně bavilo, což u finančně motivovaných reunionů podobného druhu nebývá zvykem.

Ale hlavně: pythonovské skeče prostě i po desítkách let a bezpočtu zhlédnutí pořád fungují. Některé předvedli naživo: nikým nečekanou španělskou inkvizici, agenturu, kde se můžete za poplatek pohádat, mrtvého papouška, muže snícího o kariéře dřevorubce-transvestity či sýrárnu bez sýrů. Jiné pustili v původní verzi, třeba fotbalový zápas řeckých a německých filozofů s Konfuciem jakožto hlavním rozhodčím nebo potrhlou olympiádu, kde v běhu soutěží lidé bez orientačního smyslu.

Papouška, zřejmě nejslavnější pythonovský skeč, odvysílala televize v premiéře v roce 1969, přesto je pořád k popukání, když John Cleese coby zákazník reklamující mrtvého opeřence úsečně a vysokým nosovým hlasem pronese: „This parrot is no more. This is an ex-parrot.“

Cleese, Michael Palin, Terry Gilliam, Eric Idle, Terry Jones (a zesnulý Graham Chapman, jehož hlava se svatozáří dohlížela na partu z plátna, než ji animovaná gilliamovská noha odkopla kamsi do vesmíru) se už zřejmě nikdy nesejdou. Bylo příjemné u té historické rozlučky být.