Pohodička lajnička
Invaze Číny, povinný islám pro všechny, pád eura a konec světa, to jsou naše vyhlídky na příští dny.
My starší to špatně snášíme. Máme černé myšlenky, přejídáme se na noc, koukáme se do dvou do rána na katastrofické filmy, pijeme u toho krabičák a pak voláme z okna: Svět je nad propastí! Pod oknem pak s údivem sledujeme mladé, jak se na to připravují. Že prý propast nicoty přejdou po laně. Že prý pohodička, lajnička.
Dělají to systematicky. Nejprve vytáhnou z příslušníků starší generace tisícovku, nebo spíš dvě, což pak starým chybí při nákupu katastrofických dévédé. Mladí to však mezitím utratili za klubko. Na klubku je namotaný pás zpravidla o šířce jeden palec, takže překvapí, že po něm mládež chce chodit. Ale chce a hned taky chodí. Natáhne ho mezi dva stromy nebo někam, vyskočí na něj a jde, dokud nespadne. Občas u toho udělá dřep nebo přemet. Dělají to ve všech parcích, je jich plná Stromovka, ale nejvíc je to baví ve výšce aspoň deset metrů a když jsou dole kameny.
Nás staré tím děsí a také pletou zvláštními slovy. Chození vysoko nad zemí se nazývá hajlajn a používá se na to ráčna a odsedka a dělají se tríčky. Z neznámých slov rozjařená mládež dokáže skládat i celé věty. Zde citát: „Holt to natavení lajny nebylo úplně na rýlu na táhání dvoukila a tak nějak to ruplo zrovna, když jsem na tom seděl.“ Staří tomu nerozumí, cítí se mimo, otevírají urychleně další krabičák a přepadá je úzkost. Co pád do propasti a co až sem vtrhnou Číňani? Mladí jsou však připraveni. První Číňan ve Stromovce uslyší první větu: „Tak to rozlajníme.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].