Podle prezidenta Václava Klause nejde v kritice amnestie ani o propouštěné, ani o tuneláře, ani o oběti trestné činnosti. Je to prý podobně jako v roce 1997 při sarajevském atentátu útok na jeho osobu.
Jako většinou se Klaus mýlí: většině kritiků o tuneláře a oběti trestné činnosti jde, stačí si přečíst, co píšou a říkají. Hlavně se však nelze divit, že kritika Klause v této věci míří na jeho osobu. Kam jinam by také asi měla mířit? Vyhlášení sporné části amnestie – tedy té zjednodušeně řečeno abolice stíhaných tunelářských aktivit – prezident totiž nedoplnil vůbec žádným vysvětlením, žádnou ideou, žádnou morální filosofií, žádnou apologetikou, ba ani pokusem o ni. V takovém případě se pak nelze divit, že kritika nemíří na jeho ideje ani na jeho odkryté motivy, ale přímo na jeho „já“, na jeho osobnost, na jeho čin. Za to, že se nepolemizuje s prezidentovým názorem či ideologií (což je vždy správnější a čestnější), si může Klaus sám.
Teprve po vyhlášení amnestie se Klausovo okolí – nikoli on sám – začalo lajdácky ohánět údajným doporučením Rady Evropy (že se Klaus zrovna ohání Evropou?) o tom, jak dlouho se smí táhnout spravedlivý proces. Pak se ovšem ukázalo, že to citují úplně nepřesně a špatně, což dokazuje tento text nebo také tento článek.
Včera jsem tu upozornil, že ideologie či boj o vítězný historický narativ za Klausovou amnestií – i když nevyřčeně – jistě stojí. Kriminální aktivity, které doprovázely Klausovu českou cestu budování kapitalismu (ve skutečnosti šlo o bankovní socialismus), považuje prezident za náklady transformace, případně za pokus získat čas k akumulaci českého kapitálu. Teď na to chtěl dát – před koncem prezidentství – státní, závěrečné a vítězné razítko.
Ostatně soudím, že podobné cíle – tedy hájit narativ klausovské transformační cesty a zabránit jejímu odsouzení dějepisem – byly hlavní motivací jeho politického zmrtvýchvstání po roce 1997.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
