Sýrie a Vestfálský mír. Aneb paralela vnějších mocností

Zdá se mi opravdu zajímavý článek Anatola Kaletského na Reuters. Situaci na Blízkém a Středním východě přenáší o čtyři století zpět do našeho regionu. Je to samozřejmě provokativní a nepřesné, ale vtip srovnávání je v tom, že srovnávat se má srovnatelné i nesrovnatelné.

Teprve analýza toho, proč je něco nesrovnatelné či srovnatelné, nám vlastně pomůže pochopit, proč je to třeba nesrovnatelné. Každopádně to, čemu moc nerozumíme, můžeme najednou začít chápat jen proto, že jsme se všichni učili v dějepise něco, co s námi souvisí. V textu se mimo jiné praví:

„Proč je politika ne-intervence do cizích hranic stále uznávána jako základ moderního mezinárodního práva? Standardní odpověď je, že kvůli Vestfálskému míru, tedy sérii smluv ze 17. století, které poprvé uzákonily národní sebeurčení a neporušitelnost hranic. Ale proč je to dnes zajímavé?…

Možná proto, že Vestfálský mír se zrodil z nejkrvavějšího konfliktu v historii Evropy, z války, která bohužel v mnohém připomíná vývoj na Středním východě. Třicetiletá válka totiž byla sérií náboženských a sektářských bojů, především v německých (nejen) knížectvích mezi protestanty a katolíky. Konflikt do sebe vtáhl všechny kontinentální země a mocnosti a proporčně zahubil více lidí vůči celkové populaci než kterýkoli jiný konflikt kromě druhé světové války. Válku provázely loupeže, znásilňování a mučení civilního obyvatelstva ospravedlněné náboženskou doktrínou. Některé země tvořící dnes Německo ztratily až 40 procent populace, jiné až dvě třetiny.

Vezme-li se v úvahu irácko-íránská válka, pak náboženský konflikt v oblasti trvá také třicet let a také do sebe vtahuje všechny velké země v okolí od Saúdské Arábie po Egypt. A teď k té paralele. To, co prodloužilo třicetiletou válku, byla neustálá intervence vnějších mocností – Rakouska, Španělska, Francie, Švédska a dalších, které shledaly neodolatelným bojovat na německém teritoriu místo na svém vlastním. Právě externí mocnosti vytvořily nezastavitelnou válečnou mašinerii, neustálý příliv žoldnéřů, peněz a zbraní. Bez vnější podpory by německá knížectví přestala bojovat během několika měsíců, hrozil by jim bankrot i bojovníci, protože tolik lidí přicházelo o život.

Teprve poté, co i všechny kontinentální mocnosti přivedla válka na buben, válčení pomalu vyhaslo a byl uzavřen mír. A Anglie – velký stát, který zůstal mimo konflikt – se vynořila jako globální dominantní hráč a supervelmoc.“