Pokračuji v pondělním fotoblogu z krátkého pobytu na konferenci v kolumbijské Bogotě.
Z poutního místa Montserrat je hezký výhled na město, které má oficiálně 8,5 milionu obyvatel. Leží na náhorní plošině, ale vlastně je to taková kotlina. Z jedné strany jsou Andy a z dalších stran menší kopce. V centru Bogoty je pár mrakodrapů, asi jako na Pankráci.
Tohle bylo napsáno na kostele. Zdálo se mi to dobré, třeba jako název pro nějakou kapelu. Kdosi mi říkal, že to znamená vstup pro vyvolené, v žádném slovníku to ale není. Podle slovníku to znamená to samé co česky. Takže jako správný primitiv pořád nevím, proč je to napsáno na kostele.
Tenhle policejní vojín střežící turisty na vyhlídce byl velmi vlídný a nechal se vyfotografovat…
Odkud jste? Zeptala se mne tato milá slečna. Docela mne to vylekalo, protože v Kolumbii se má člověk seznamovat opatrně, aby mu náhodou někdo něco nestrčil do batohu. Proč to chcete vědět?
Jsem pracovnice místního turistického střediska a mám pro vás v tašce mapu a průvodce v angličtině. A pak mne z místního Vyšehradu vyfotila. Já ji na oplátku také, ale uřízl jsem jí boty.
Takhle vypadá z Montserratu pohled na andský hřeben, táhne se takhle až na jih do Chile.
Celé to místo je takový katolický kýč, kterého je náš národ neznabohů ušetřen, ale třeba v Polsku ho znají velmi důvěrně. V Jižní Americe se kýč vyznačuje tím, že všechno svítí a bliká jako po setmění jeden ze Tří králů – dráteník s drátěným velbloudem.
Napadlo mne, že bych začal fotit sérii veřejné záchodky světa, ale informovaná kolegyně mne informovala, že takové knihy už dávno existují. Bogotské záchodky by ale vedly, alespoň zvenku.
Dole ve městě se všude staví snad největší infrastrukturní projekt v dějinách Kolumbie. Říkají mu TransMilenio a je to rychlodráha pro autobusy se speciálními zastávkami. Projekt už leckde funguje, celkově má už ale tři roky zpoždění.
Bogota se totiž rozhodla nestavět metro. Já jí ale prorokuji, že za pár let pochopí, že to bez metra stejně nejde. Jeden student mi na konferenci vysvětloval, že v Bogotě je strašně silná lobby soukromých provozovatelů autobusových linek.
Kolumbijský malíř Fernando Botero maluje všechno tlusté. Nejen lidi či Monu Lisu, ale třeba taky koně, banány a židle.
Kolumbijci svého národního malíře milují. Ten pořád žije, bude mu osmdesát let. Muzeum provozuje – jak jinak – centrální banka.
V Bogotě by David Vávra jistě natočil i pár dílů Šumné Bogoty.
Ve městě se to hemží pouličními prodavači ananasu a všeho možného s různými důmyslnými vozíky.
Nakonec pár zákoutí:
Třeba typický bufet
V neděli dopoledne Bogota jako správné zbožné město ztichne, obchody jsou zavřené, autobusy skoro nejezdí a ve městě není ani živáčka. Po poledni se město začne probouzet a na jedné z hlavních tříd se koná třeba cyklojízda.
Den bez aut tu prý mají ale skoro každou neděli, což je sympatické. Průměrné kolo průměrného Kolumbijce vypadá jako průměrné kolo průměrného Čecha. Oblečení tu ale více hýří barvami.
A nakonec. Tohle je zabavený Harley kokainového barona Escobara z bogotského Muzea policie. Vedle je jeho zabavený kufříkový mobilní telefon. Teď už se nedivím, že ho chytli, když všude chodil s takovouhle kraksnou. Tim červeným telefonem asi volal do Moskvy.
V místním muzeu SNB se mne ujal mladý vojín, který uměl anglicky. Kromě Macháčka zde byly školní děti a tři Angličani ve zjevné kocovině, kteří kladli pitomé otázky. Je to opravdu Escobar? A je to opravdu jeho oblečení? A z čeho je ta figurína? Mrtvola Escobara připomíná naloženého Saddáma od Davida Černého. Davidovi jsem poslal MMS, ale zatím se nevyjádřil.
Při výstupu z letiště v Ruzyni už na mne mával celník. Ááá - vy máte kufr z Bogoty! Už tady na vás čekáme. Tak pojďte! Že by to bylo tou návštěvou policejního muzea? Kufr z Bogoty, to je asi v Česku vůbec atrakce.
Jak jste asi pochopili, v kufru jsem jakožto spořádaný návštěvník konference Světové banky nic neměl. V jiném ruzyňském zařízení by mi ostatně nedovolili sepsat tento fotoblog.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
