Řecko, DSK a rozdělená Amerika

Zatím nejzajímavější článek o souvislostech případu Dominiqua Strauss-Kahna jsem si přečetl z pera Chrystie Freelandové, komentátorky Reuters.

Mimochodem se v něm praví: O sukničkářství pana DSK – a o jeho nevěře – vskutku nikdo nepochybuje. Má již třetí manželku a před třemi lety se musel veřejně omluvit Mezinárodnímu měnovému fondu za „vážně chybné rozhodnutí“ po skandálu s Piroskou Nagyovou, podřízenou maďarskou ekonomkou.

Byla by však fatální a nebezpečná chyba tvrdit, že historie DSK coby svůdce (tedy i svůdce na pracovišti) z něj činí pravděpodobnějšího násilníka – i když nakonec nebude uznán vinným.

Podle autorky zde vzniká aliance anglosaských puritánů, feministek a bulvárních novinářů. Všichni hledají spojení mezi zdokumentovanou promiskuitou DSK a pokusem o znásilnění či sexuálním útokem.

Jenže tvrdit, že historie nevěry a promiskuity je nějak relevantní ve vztahu ke znásilnění či sexuálnímu útoku, je stejně chybné a nesmyslné jako dávno zdiskreditovaný názor, že ženy, které neprovokují, nikdo neznásilní. To, že Francie toleruje sukničkářské politiky, nemá žádnou spojitost s obviněním DSK v New Yorku.

…

Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau se rozzlobil nad detaily francouzského návrhu na rozbalení řeckého dluhu. Upozornil, že celé schéma vypadá jako jedovaté CDS (credit default swaps), které byly jednou z hlavních příčin vzniku globální finanční krize. Ve skutečnosti se jedná o plán na záchranu bank, nikoli o plán, který má pomoci Řecku. Řecko má i nadále platit úrok na třicetiletý dluhopis ve výši 5,5 až 8 procent, tedy něco, čeho nebude nikdy schopno, ani kdyby se v roce 2013 vrátil do země hospodářský růst.

…

Velmi se mi líbí tento text Olivera Crooka ve Financial Times, inspirovaný ideovým setkáním v Aspenu.

Autora neuspokojuje lamentování nad rozdělením americké společnosti, ale přichází s konkrétními návrhy. Čím je dána patologická neschopnost obou táborů americké politiky spolupracovat? Nejde přece o nesouhlas s fakty nebo s ekonomickými teoriemi. Je to také více než pouhá kulturní válka. Je to zkrátka osobnější. Autor cituje profesora Haidta z University of Virginia.

Podle něj jsou liberálové hnáni především intuicí o tom, co je férové a co škodí obětem. Konzervativce žene jiná intuice: je to intuice loajality, autority a čistoty (včetně tělesné). To nejsou ani tak názory jako hluboce zakořeněné morální impulzy. Jsou zaobalené v náboženství nebo v jeho nedostatku.

Čím jste progresivnější, tím je pro vás těžší pochopit požadavky loajality, autority a čistoty, a čím jste konzervativnější, tím méně ochotni jste z těchto principů slevit.

Liberální posedlost sociální spravedlností je nepochybně zcela zásadní pro úspěch Ameriky, ale totéž platí pro republikánskou loajalitu: nestydlivé vlastenectví, respekt k vlajce, instinktivní podpora vojákům bojujícím v cizině. Tyto dvě morální komunity nejenže vzájemně neuznávají svůj přínos Americe, ale dokonce se vzájemně nenávidí.

Naděje ke kompromisu musí začít na obou stranách, ale protentokrát autor vyzývá demokraty. Máte pochopení pro cizí kultury a náboženství (přestože ty nepochybně kladou důraz na loajalitu, autoritu a čistotu). Nepohrdáte muslimy, nesmějete se buddhistům. Snažte se rozšířit tuto svou toleranci a péči směrem k vašim sousedům, i když jsou to evangelikální křesťané.