Případ Šnábl – privatizace státu. Zločinem.

Šnábla přivedl na post klíčového úředníka bývalý ministr financí Vlastimil Tlustý, ale jeho následník Miroslav Kalousek ho ve funkci s radostí ponechal a často s ním organizoval vychloubačné tiskové konference. Šnábl měl klíčové slovo v právních sporech státu s jinými subjekty a arbitrážích, ve kterých šlo o desítky miliard korun.

Po svém pravomocném odsouzení v dubnu letošního roku napsal Šnábl rezignační dopis. Miroslav Kalousek mu ale řekl, že ho na ministerstvu potřebuje. Způsob obhajoby vysokého úředníka je ze strany jednoho z lídrů strany TOP 09 vůbec stěží uvěřitelný. Kalousek tvrdí, že Šnáblovy schopnosti uspět v arbitrážních sporech byly důležitější než fakt, že byl odsouzen („potřeboval jsem dobrmana apod.“). Došlo to tak daleko, že o odsouzení klíčového úředníka s mimořádně vysokými pravomocemi Kalousek jaksi „opomněl“ informovat svého nástupce Eduarda Janotu.

K tomu pár poznámek. I kdyby pan Šnábl platil daně zcela vzorně, je tu fakt, že obchodoval s hracími automaty a to dokonce v mezinárodním měřítku a ještě ke všemu s teritoriem bývalého Sovětského svazu. Přestože jde o legální předmět podnikání, je to všude na světě byznys, který je „eufemisticky řečeno“ z hlediska společenské prestiže na okraji. Udělat obchodníka s hracími automaty šéfem odboru mezinárodních arbitráží, je totéž jako udělat šéfku bordelu ministryní zdravotnictví (příměr o „kozlu zahradníkem“ mi „vyfoukla“ kolegyně Jana Klímová v dnešním textu pro MfDnes) a obchodníka se zbraněmi ministrem obrany. Člověk by si donedávna myslel, že se tohle může stát v Mongolsku nebo někde v Africe.

Potíž číslo dvě je skutečnost, že většina záležitostí okolo arbitráží podléhá státnímu tajemství. My obyčejní smrtelníci arbitrážní dokumenty studovat NESMÍME. Šnábl musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“. A tady už přestává veškerá legrace, jde totiž o nesmírně vážnou věc. Buď měl trestně stíhaný a následně odsouzený Šnábl prověrku od Národního bezpečnostního úřadu a v tom případě tento úřad flagrantně porušil zákon a nebo jí nikdy neměl a v tom případě porušili zákon ministři Vlastimil Tlustý a Miroslav Kalousek.

Z politického hlediska dodejme, že Kalousek neví, v jakém státě žije, ukazuje to odtrženost politiky od reality. Výpis z trestního rejstříku musí mít v této zemi každý živnostník a lecjaký zaměstnanec. Každý, kdo je tímto běžně otravován, bude mít pro ministrovu obhajobu jistě obrovské pochopení. Když ministr potřeboval „dobrmana“, mohl rovnou sáhnout do přiznaného podsvětí a najmout si Starku nebo Krejčíře. Koneckonců takový Tomáš Pitr byl odsouzen za mnohem starší daňové podvody (inkaso DPH za obchod, který se neuskutečnil) a také tvrdí, že je nevinný.

A ještě k úspěšnosti Šnábla jako vymahače státních peněz. Vzhledem k tomu, že jsou arbitrážní materiály povětšinou tajné, nemáme šanci nezávisle posoudit úspěchy ministerstva. Fanoušci Kalouska mohou papouškovat po bývalém ministrovi, seriózní novináři si mohou utvořit názor pouze po té, co získají přístup ke všem dokumentům, ke kterým měl přístup Šnábl. Vzhledem k tomu, že měl arbitráže řídit odsouzený podvodník, měly by být všechny zpětně prověřeny policií a nezávislým auditem (ne všechny jsou tak úspěšné jak Kalousek tvrdí. Například u vyrovnání s Mittalem to je zjevné na první pohled).

A nakonec je třeba zajímat se o Šnáblův majetek. Krom nákladného chovu dostihových koní vlastní Šnábl spoustu pozemků (v okolí Prahy patří mezi významné hráče), které nakoupil jako zemědělskou půdu, nyní jde mnohdy o pozemky stavební. Nic proti spekulaci s pozemky v transformujícím se státě. Asi to bez ní nejde, je to asi určité stadium vývoje. Jiné kafe ale je, když s pozemky spekuluje vysoký státní úředník.

Miroslav Kalousek se v souvislosti s toskánskou aférou zmínil o privatizaci veřejné správy. Z jeho úst to zní obzvláště hezky.