Pochopí Němci, že deflace je nebezpečná?

Je to již víc než měsíc, co předseda Evropské centrální banky Mario Draghi pronesl před svými kolegy centrálními bankéři v americkém Jackson Hole průlomový projev, ve kterém přiznal, že příliš nízká inflační očekávání se zakořeňují v eurozóně dlouhodobě. Řekl, že pokud si to vedení ECB odhlasuje, může spustit tzv. kvantitativní uvolnění po americkém vzoru, ale hlavně vyzval státy, které tzv. přeplňují fiskální pravidla, aby uvolnily rozpočtovou politiku.

Uplynul měsíc, ECB mezitím dále snížila úrokové míry a zahájila program nákupu bankovních aktiv, ale situace v eurozóně je stále horší. Inflační očekávání jsou nejnižší za čtyři roky, banky nezvyšují úvěrování reálné ekonomiky, nejrůznější indexy důvěry podnikatelů a obchodníků klesají, průmyslová aktivita klesá už i v Německu.

V pondělí promluvil Mario Draghi před poslanci v Evropském parlamentu a řekl de facto totéž, co před měsícem v Jackson Hole, jen tentokrát naléhavěji. Oživení v eurozóně je prý příliš slabé. Draghi také zopakoval, že ECB udělá k záchraně eurozóny, cokoli bude třeba - ale pak zdůraznil, že svůj díl práce musejí udělat i vlády. A pokud vlády neudělají nic, nebude dělat nic ani ECB.

Šéf ECB také jasně řekl, že státy, které mají fiskální manévrovací prostor, ho mají využít (narážel na Německo), a taktéž odmítl obavy německé Bundesbanky, že nákup aktiv ze strany ECB může podpořit excesivní spekulace.

Tolik slova; otázka je, jestli se někdy promění v činy. Německo nadále hodlá držet přísnou a upjatou fiskální politiku a výroky kancléřky Angely Merkelové i ministra financí Schäubleho potvrzují, že hodlá i v příštích letech předkládat výhradně vyrovnané rozpočty. Německá vláda zatím odmítá i myšlenku, že by garantovala bankovní aktiva, která ECB nakupuje.

Co se výroků Draghiho o německé fiskální politice týče, je zajímavé, že o nich německý tisk vůbec neinformuje a tamější veřejnost nemá vlastně až na výjimky ani tušení, že se taková debata vede.

O novém předsedovi Evropské komise Junckerovi je známo, že je zastáncem toho, aby EU a eurozóna začaly společně z evropské úrovně alespoň podporovat investice. Juncker je nakloněn tomu, aby k investičním účelům byl využit stálý záchranný val ESM, který by se mohl transformovat v investiční fond a poskytovat prostředky a garance Evropské investiční bance. Lze též důvodně předpokládat, že něco podobného Juncker přislíbil italské vládě v době, kdy se vyjednávalo o složení nové Evropské komise.

Přestože by se asi pro začátek nejednalo o nic makroekonomicky významného, německá média i němečtí politici Junckerovy úvahy razantně odmítli. Smlouvy o založení ESM prý nic takového nepřipouštějí. Ministr financí Wolfgang Schäuble pravil, že fond ESM byl vytvořen výhradně k tomu, aby pomáhal zemím ohroženým akutní finanční krizí, a k tomu, aby odradil spekulanty.

Leccos nasvědčuje tomu, že politika ECB směřuje do střetu s oficiální německou politikou a fiskální doktrínou. Draghi se může rozhodnout přehlasovat Německo a spustit kvantitativní uvolnění (nákup státních dluhopisů) proti německé vůli. Nebo pokud to neprosadí, bude pak vývoj směřovat k jeho rezignaci -  protože nůžky mezi tím, co by jako profesionál podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělat chtěl, a co dělat může, se zjevně neudržitelně rozvírají.

Existuje vůbec něco, co může přimět Němce změnit názory? Pochopit, že deflace je nebezpečná a že eurozóna potřebuje více solidarity? Pokud někoho neznepokojuje abstraktní a odtažitá „inflační trajektorie“, pak se možná probudí, až se bude jevit jako reálná možnost, že prezidentské volby ve Francii vyhraje Marine Le Penová, nebo až začne hrozit, že Itálie dobrovolně opustí eurozónu.

Otázka je, jestli pak nebude už pozdě.