Oddělí se Skotsko stejně úlevně jako Slovensko?

Pomineme-li Rusko a Ukrajinu, resp. Gazu a Izrael, patří mezi nejfrekventovanější témata mnohých zahraničních médií otázka nezávislosti Skotska. Jedním důvodem je, že v dobách dovolených vyskladňují editoři všelijaké komentáře, ale abychom byli spravedliví, referendum o setrvání Skotska ve Spojeném království se mílovými kroky blíží: bude se konat 18. září.

Samozřejmě si nepředstavujme, že referendum znamená nezávislost třeba počátkem tohoto října. Pokud Skotové řeknou odtržení své ANO, pouze započne zdlouhavý proces schvalování, vyjednávání, přípravy, časování kroků – zkrátka uskutečňování nezávislosti jako takové.

Z pohledu nás ve střední Evropě není načasování skotského referenda geopoliticky nejvhodnější. Doba je nejistá a bezpečnostní situace vachrlatá. Odchod Skotska by oslabil Velkou Británii, která je druhým nejdůležitějším členem NATO a zásadním pilířem atlantické spolupráce.

Británie se navíc nebojí – samozřejmě relativně, ve srovnání s jinými členy EU – kritizovat agresivní Rusko. Případné vyjednávání o odchodu Skotska způsobí, že celá Velká Británie bude do sebe příliš zahleděná. Zkrátka další faktor nestability v nejistém světě.

Také se nám může jevit jako poněkud zvláštní názor mnohých Skotů, že chtějí být nezávislí proto, že nechtějí, aby jim vládla Konzervativní strana - neboť Skotsko volí v poslední době tradičně spíše levicově. Může snad pravá nebo levá inklinace zakládat státnost nebo identitu?

Pravdou ovšem také je, že případný odchod celé Velké Británie z EU by byl daleko větším šokem: jak pro EU, tak pro Británii, tak pro Skotsko.

Příznivci odchodu Skotska ze Spojeného království jsou v průzkumech zatím v menšině. Jejich řady sice rostou, ale pro většinu Skotů znamená nezávislost příliš nejistoty v docela zásadních otázkách. Tak například – kdo převezme ztráty a dluhy Royal Bank of Scotland? Jak se budou dělit naleziště ropy a plynu v Severním moři? Čím se bude platit? Librou? Nějakou skotskou měnou? Za čas eurem? A podobně…

Situace je samozřejmě o dost odlišná, než bylo dělení Československa, nicméně v případě zastánců nezávislosti Skotska najdeme spoustu těch, kteří lidi přesvědčují o tom, že i v samostatném Skotsku se i nadále bude platit librou, protože to je v zájmu anglických i skotských obchodníků, kteří to politikům vysvětlí. Stačí prý samostatná fiskální politika, měnovou suverenitu Skotsko nepotřebuje. Podobně přece argumentovali zastánci samostatnosti Slovenska.

Jenže pokud hranice mezi fiskální a měnovou politikou nebyla zcela ostrá před dvaceti lety, dnes je vysloveně zamlžená. Centrální banky na celém světě nakupují v rámci tzv. kvantitativního uvolnění státní i soukromé dluhopisy či hypotéky a vyčerpávající debaty o tom, „kdo na koho doplácí“, se mohou vést, táhnout a přiostřovat donekonečna.

Stejně naivní se mi jeví i deklarovaný cíl reindustrializace Skotska, protože celá Británie se prý příliš soustředila na finanční služby a díky tomu všichni, tedy i Skotové, doplatili na krizi. Otázkou je, jestli průmysl někam přijde nebo se vrátí jenom proto, že si to někdo přeje nebo po tom touží nebo to deklaruje. To by chtěl v dnešním světě přece leckdo. Na samostatné Slovensko díky pobídkám sice přišel automobilový průmysl, ale do Česka nakonec také.

Česko-slovenský rozchod byl také relativně hladký a spořádaný proto, že ho nakonec chtěly obě strany; protože si Češi tak nějak úlevně řekli: Ať si tedy jdou. Otázka je, zda podobnou úlevu vyhlížejí Angličané.