O zestátnění, znárodnění, veřejné rekapitalizaci apod.

Řada čtenářů se z různých důvodů podivuje nad tím, že když píšu o situaci bank na západ (Británie, USA) i na východ od nás (Pobaltí) používám výraz „znárodnění.“ Jedni mi to vyčítají z důvodů lingvistických a politicko-historicko-kulturních. Anglický výraz „nationalization“ je prý lépe překládat jako „zestátnění“, protože slovo znárodnění má v našich zeměpisných šířkách velmi negativní konotace. Jiní čtenáři se domnívají, že jen blázen „a ani největší levičák“ by řešil hospodářskou krizi znárodněním.

Abych se tedy přiznal – zestátnění, znárodnění – zdá se mi to jedno. Důvod proč používám termín „znárodnění“ je ten, že se v západním ekonomickém tisku mezi ekonomy, bankéři i politiky skloňuje ve všech pádech. Dosud jsem ale nenarazil na nikoho, kdo by byl nadšený z toho, že stát podle všeho bude muset v některých zemích (a leckde se tak už děje) přebírat finanční ústavy, už vůbec si nikdo nemyslí, že by to byl nějaký všelék nebo dlouhodobé řešení. Nikdo se z toho neraduje, nikdo to neoslavuje ideologicky a už vůbec nejde o nějaký násilný postup vůči současným akcionářům. Možná to naopak může být pro současné vlastníky některých bank vysvobozením. Pokud totiž stát převezme většinový nebo kontrolní podíl a navýší kapitál, jejich podíl se sice rozmělní, ale je tu pořád malá naděje, že se v dlouhodobé perspektivě zhodnotí. Pokud banka zbankrotuje, nezůstane akcionářům nic. A akcie mnohých bank, které stály před nedávnem stovky dolarů jsou už dnes prakticky bezcenné.

Banky zajišťují krevní oběh ekonomiky, nic lepšího zatím nikdo na světě nevymyslel. Bez bankovních ústavů nemůže tržní ekonomika fungovat.

Už jsem ten příměr v září použil, ale udělám to ještě jednou. Banky lze přirovnat k vodárenské, kanalizační nebo elektrárenské společnosti. Ta sice může být klidně soukromá, ale pokud přestane plnit společenskou funkci (dodávat lidem vodu a odvádět z domů „něco jiného“) musí jí převzít stát nebo municipalita.

Je samozřejmě možné poskytnout bankám kapitál a získat pro stát akcie bez hlasovacích práv. Tím se ovšem zvyšuje morální hazard a pomáhá se současným vlastníkům, kteří jsou za situaci (částečně) zodpovědní. Navíc hrozí, že současní vlastníci budou i nadále váhat poskytovat ekonomice úvěry. Lepší je, aby stát výměnou za navýšený kapitál získal normální akcie.

Pokud stát banky rekapitalizuje (nikdo jiný v současné době nový kapitál nenabízí – díky poklesu cen surovin jsou na tom dnes špatně i tzv.suverénní fondy), časem, až se hospodářský cyklus obrátí, se svého podílu zbaví.

Komentátor deníku FT William Buiter například zdůrazňuje, že pokud mají vzniknout (v Británii či USA) špatné či popelnicové banky, které převezmou toxické úvěry, musí stát převzít i dobré banky, resp.jejich dobré části. Pouze tak odpadne „neřešitelný“ problém s tím, jak aktiva oceňovat.

Rekapitalizace bank z veřejných prostředků může v USA stát až dva biliony dolarů. Proti tomu je původní balíček z října loňského roku, tzv. TARP (750 miliard dolarů) slabý odvar.

Samozřejmě, že se z toho nikdo neraduje, samozřejmě, že každý ví, že stát není dobrý hospodář, samozřejmě, že půjde o velice riskantní proces, samozřejmě je třeba připravit tzv.exit strategii. Samozřejmě bude obtížné zamezit tomu, aby se politici pokoušeli ovlivnit úvěrovou strategii. Málokdo si dnes ale myslí, že situaci lze vyřešit bez „znárodnění“ či „rekapitalizace z veřejných zdrojů“, říkejme tomu jak chceme. Ideologicky to ale v USA i v Británii vidí málokdo.

Středeční audit: USA a Británie: banky na lopatkách

Úterní audit: Obamova experimentální medicína

Pondělní audit: Kalousek píše šéfredaktorům a vydavatelům

Páteční audit: Další vlna bankovního znárodňování

Čtvrteční audit: Julínek, Kalousek, české zboží a státní bankroty