Mylná diagnóza a nové recepty

Včera jsem zde napsal, že eurozóně chybí kredibilní střednědobé řešení a že nemá vůbec žádnou dlouhodobou vizi. A že centralizaci při kontrole rozpočtů musí doprovázet posílení politické a demokratické legitimity, jinak to nebudou občané a voliči akceptovat. Tedy více integrace a více federalizace.

Kromě toho to vypadá, že evropští lídři (především díky silnému Německu) špatně diagnostikují příčiny krize. O tom je moje včerejší poznámka pro Český rozhlas:

Po týdnu dobrých zpráv a po týden trvající vlně optimismu na evropských a světových finančních trzích se dnes vrátila nervozita a napjaté vyčkávání. Důvodem je varování ratingové agentury Standard & Poor’s, která upozorňuje, že možná sníží rating i tak důvěryhodným zemím, jako je Německo, Nizozemsko nebo Finsko.

Stane se tak, pokud Unie na summitu nepřijde s důvěryhodným řešením krize eurozóny. Je však možné něco takového očekávat? Z toho, co se zatím očekává, to vypadá, že všechny návrhy se týkají centralizovaného rozpočtového dozoru: jde o zpřísnění a automatizaci sankcí pro rozpočtové hříšníky, prohlašování rozpočtů za ilegální evropským soudem apod.

Potíž je v tom, že diagnóza, která redukuje krizi na nezodpovědné rozpočtové hospodaření či rozpočtový schodek nebo státní dluh, je velmi nepřesná nebo dokonce úplně špatná.

Pouze Řecko je příkladem země, kde krizi způsobilo zcela nezodpovědné hospodaření státu, který rozdával peníze plnými hrstmi, vytvářel přezaměstnanost, všechny přeplácel a ještě falšoval statistiky a účty. Naopak Irsko nebo Španělsko mělo před vypuknutím krize veřejné finance v naprostém pořádku. Irsko vytvořilo obrovskou nemovitostní bublinu, bublinu soukromých bankovních úvěrů. Když tato bublina praskla, irský stát se – mimochodem na nátlak Německa – rozhodl převzít sanaci bank na vlastní bedra a zaručit se za celý bankovní sektor.

Španělsko dokonce regulovalo banky relativně dobře a profesionálně. Ekonomiku a rozpočet přivedla do potíží především zhroucená cena nemovitostí, které spadly tak, že to nikdo neočekával ani v nejhorších snech. Italský dluh se zase posledních deset let nezvyšoval, země však není schopna generovat hospodářský růst.

Další potíž, na kterou návrhy vůbec neodpovídají, je evropský bankovní trh a regulace bankovnictví z pohledu eurozóny. Od roku 2008 nechala americká vláda padnout stovky bank, záchranné lano hodila jen těm nejdůležitějším. V Evropské unii však stále dominují národní státy, takže se leckomu jako systémově důležitá zdá kdejaká banka a sanace bankovního sektoru se prodražuje. Je tedy patrně třeba posílit pravomoci evropského bankovního regulátora, který vytipuje důležité banky z evropského pohledu.

Navíc pokud se bude centralizovaně kontrolovat a dozorovat, je třeba též reformovat politiku a dodat změnám demokratickou a politickou legitimitu. Agentura Standard & PoorĘĽs sníží rating celé eurozóně, když se krize o víkendu nevyřeší. Jak se však může vyřešit, když je diagnóza špatně stanovena? 

…

Dnešní komentář Martina Wolfa je vlastně na totéž téma. Kromě schodků upozorňuje na veřejné dluhy: zde byly největšími hříšníky Řecko, Itálie, Belgie a Portugalsko. Estonsko, Irsko a Španělsko měly před krizí nižší dluh než Německo.

Wolf přidává ještě důležitý argument deficitů běžného účtu platební bilance: zde měly od roku 1997 do roku 2007 největší problémy Estonsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko, Irsko a Itálie. Jakmile přišla krize, příliv levného kapitálu se zastavil a evropský systém centrálních bank musí hrát roli věřitele poslední instance pro bankovní systém.

Ideální by byla vyšší inflace a expanze úvěrů v jádru eurozóny, restrikce na periferii. Jinak bude odpověď na krizi vždy procyklická a krize se bude pořád pravidelně opakovat.