Kdo smí a nesmí nahrávat

Martin Komárek si v dnešním komentáři pro deník MF Dnes („Kde bude růžové pero?“) stěžuje, že „hlavním politickým prostředkem současnosti se staly odposlechy a tajné nahrávky“.

To je hezké, že to píše zrovna MF Dnes. Dokud si svoje zdroje tajně nahrává a pak nahrávky zveřejňuje tento deník, je patrně všechno v nejlepším pořádku. Problém asi nastává až v okamžiku, kdy si nahrávat dovolí ještě někdo jiný než novináři z tohoto listu, kteří to jistě dělají výhradně pro blaho vlasti a kteří si asi myslí, že na to mají monopol.

Kdopak si to před pár lety tajně nahrával celý rozhovor s Markem Dalíkem? Kdo si to tajně nahrával poslance ODS Moravu? Těch případů bylo mnohem víc, ale nutno dodat, že tyto „mediální kauzy“ měly hutné politické důsledky a druhá z nich byla nakonec (skrze eskalaci války mezi Mirkem Topolánkem a Tlustým) jednou z příčin pádu vlády uprostřed předsednictví.

Novináři nemají žádný monopol na to si někoho nahrávat a pak to zveřejňovat. Když si jedni politici nahrají druhé a dají to konkurenčnímu médiu, tak nahrávání najednou vadí? Najednou to novinářům připomíná praxi soukromých tajných služeb? Možná jde o to, že se na nahrávce s Kristýnou Kočí (kterou, jak známo, pořídil politik z VV) nemluví hezky o MF Dnes. Každopádně je jasné, že tato nahrávka měla podobně silný vliv jako „kauza Morava a Tlustý ve vířivce“. Zveřejnění nahrávky slečny Kočí totiž prozatím zastavilo rozpad koalice. Nejde však jen o politický dopad. Jde i o veřejný zájem: na nahrávce se přece mluví o tajném a ilegálním financování nové politické strany a o pokusu ovládnout policii a justici.

Vzhledem k tomu, že patrně nelze zakázat tajné nahrávání rozhovorů, budou si naši politici prostě muset dávat pozor na jazyk. Nejlépe by ovšem bylo, aby se chovali slušně a integrálně, nekradli a nekuli pořád pikle. Potom by jim případné zveřejnění nahrávek tolik nevadilo. To je to tak těžké?

To, že nebudou politici mluvit vždycky spisovně či politicky korektně, jim lidé jistě rádi odpustí. Problém je v tom, co říkají a naznačují.

Věc jiná je, zda mají novináři testovat charakter lidí, kteří s nimi mluví mimo záznam. Podle mého soudu to platí jen ve výjimečných případech. Pokud se totiž vypustí džin z láhve, dalším přirozeným důsledkem bude to, že politici a jejich agenti budou testovat charakter novinářů. A to nemusí vždycky dopadnou tak báječně.

…

Média dnes také informují o tom, že propuštěný náměstek ministra školství Kryštof Hajn, původně z firmy ABL, nastoupil do ČD Cargo (není jasné, na jaký post).

To je sice zajímavá informace, jen je možná na místě obava, abychom pro samu kampaň „deABLizace“ (ano, to je přece svazácké heslo dne) nezapomínali na to, že desítky jiných šíbrů, kmotrů, velrybářů a jak se jim všelijak říká také dnes a denně dosazují svoje lidi a známé na úřady a do podniků kontrolovaných státem.

Trochu se bojím, že heslo doby je šířit paranoiu z toho, že jedna detektivní firma ovládá celý stát. Koho kam dosazoval třeba bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček, dnes už vůbec nikoho nezajímá.

…

Konzervativec Tomáš Němeček v sobotních Lidovkách i levicový novinář Petr Uhl v dnešním Právu (oba autory spojuje zájem o právo a soudnictví) se pozastavují nad směšným rozsudkem pro Radku Kafkovou, bývalou členku představenstva České konsolidační agentury. Kafková u soudu vyvázla s podmínkou. Oba autoři si všímají, že Kafková patřila mezi nejlépe placené státní úředníky: měla vyšší plat než premiér nebo guvernér centrální banky.

Přitom vysoký plat těchto úředníků měl od korupce odrazovat. Platí snad spíše, že s jídlem roste chuť? Nulová korupce existuje v Singapuru. Tam mají vysocí úředníci platy srovnatelné s manažery soukromých korporací. Zároveň tam ale existuje trest smrti za korupci.

Teď ale vážně: byla by škoda, kdybychom toto brali jako důkaz, že výše platu nefunguje. Naopak toto je výjimka potvrzující pravidlo. Slušný plat je osvědčený protikorupční nástroj. Nebo naopak: mizerně placené úřednictvo rovná se vysoká korupce.

…

Dohoda slovenských médií o společném zpoplatnění webu po vzoru kabelové televize inspirovala deník The New York Times.

Zpráva zároveň konstatuje, že něco podobného by americká antimonopolní legislativa neumožnila.