Kdo a čím plive na Havlův odkaz i prezidentství

V posledních měsících a týdnech jsme svědky toho, jak se čeští politici a státní úředníci ve stále větší míře odvracejí od odkazu Václava Havla a jak se z trajektorie tímto odkazem nastartované snaží vykolejit celý český stát. 

Jedna rovina je Havlův odkaz v rovině lidskoprávní, jeho dědictví, solidarita s vězněnými a pronásledovanými jinde ve světě či silná stopa v české zahraniční politice. 

První havlovská kritika je ideologická a reprezentuje ji první náměstek ministra zahraničních věcí Petr Drulák. Podle něj je třeba skončit s „lidskoprávním atlantismem“ a nahradit ho humanismem či jakýmsi „bratrstvím“, které bude klást důraz na ekologická a sociální práva. 

Potíž těchto návrhů je nejen v potenciálním střetu s českou ústavou. Pokud vycházíme z pojetí lidských práv v naší ústavní listině práv a svobod, měli bychom totéž sledovat a respektovat i v zahraniční politice. Na ministerstvu zahraničí teď ale kolují koncepce, kde se škrtá slovo Havel, zůstává pouze Masaryk či Beneš, přidává se Dubček. 

Pak je tu rovina věcná a praktická. Lze jistě diskutovat o tom, co je v pojetí lidských či občanských práv ve světě nového, protože vše má nějaký vývoj. Ale budete-li při státním či diplomatickém jednání vysvětlovat čínské vládě její zaostávání v zavádění ekologických standardů, pak si ji jistě znepřátelíte mnohem víc, než když si budete stěžovat na zavřeného disidenta.

A třetí rovina je politická. Je sice hezké, že Drulák napsal knihu o Evropě, bratrství a humanismu, ale jeho vývody nejsou součástí volebního programu ČSSD ani programu vládního. Je otázkou politické legitimity, jakým právem a z jakého titulu Drulák destruuje něco, co bylo dobrou a důstojnou tradicí této země a tohoto národa, ve jménu něčeho, co neprošlo žádným voličským testem. 

Premiér Sobotka či ministr zahraničí Zaorálek Drulákovy vývody a protihavlovské výpady zatím nepodpořili, ale ani se od nich nedistancovali, slabá útěcha. Od hnutí ANO jsme zatím neslyšeli žádné zpochybňování Havla, ale ani žádnou jeho obranu. Ve vládě zřetelně hájí havlovské tradice pouze lidovečtí ministři. 

K ideologickému zpochybňování Havla patří i kritika ze strany Václava Klause. Zatímco pro Druláka byl Havel zarytý atlantista, či snad dokonce neocon neboli neokonzervativec, pro Klause byl elitář, levičák, nyní už dokonce reformní komunista. 

Ze součtu názorů obou pánů pak vyplývá, že Havel nebyl zařaditelný, že byl osobitý a jedinečný - a vlastně jeho odkazu oba ideologové z různých stran barikády nakonec dobře poslouží. 

Otázkou ale také je, zda Klause po jeho amnestijním počinu lze ještě vůbec považovat za společenskou elitu, spíše se jedná o suterén, ale jistě to je téma k diskusi. Média, která mají potřebu ho vyvolávat z politického záhrobí kvůli peprnému a urážlivému titulku o Havlovi, naznačují, že budou tisknout cokoli, hlavně když to zaujme.

Drulákova rovina je ideologická, ale existuje i něco jako čistě utilitární výprodej hodnot. Vzdám se principu v zahraniční politice, a někdo za to něco vyveze nebo investuje. To podepsala nedávno česká vláda v Číně. Potíž je v tom, že nejsilnější zájem tu má nizozemská firma PPF, která do Číny nakonec nic nevyváží ani v Česku – pokud je známo – žádné průmyslové zboží nevyrábí.

A pak je tu ještě rovina kultury prezidentského úřadu - a zde je také deklasován Havlův odkaz. Václav Klaus lže, když tvrdí, že v Kongresu v roce 1990 při Havlově projevu netleskal, protože záběr ho usvědčuje z opaku. Jenže Klaus je také bývalý prezident, a být bývalý prezident – to je také instituce. Havel se snažil nastavit její odkaz jako důstojný a lhaní k tomu nepatřilo. 

Prezidenta Havla by nikdy nenapadlo cestovat ze státní návštěvy letadlem soukromé firmy. Kde je ta hranice? Budou si takhle do budoucna lobbisté privatizovat i premiéra a ministry? Kde privatizace státu nakonec skončí? 

Havel a prezidentství nejsou však pouze lidská práva. Takže nakonec ještě k Zemanově sprostotě, opilství a hulvátství. Deklasování prezidentského úřadu spočívá i v tom, že Havel byl člověk nesmírně zdvořilý, laskavý a slušně vychovaný; když byl v úřadu, tak dvojnásob. A nepochybně si přál, aby tato tradice zůstala. 

I tady vidíme, jak hluboko česká politika upadla. A být toho svědkem v souvislosti s 25. výročím nově nabyté svobody je smutné a žalostné.

Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus