Jak si Amerika škodí a jak nám bude chybět

Včerejší poznámka pro Český rozhlas:

Americká vláda zavřela brány a jede jen na ten nejnutnější a velmi úsporný provoz. Dodejme, že je to zcela zbytečný důsledek zcela zbytečného politického ideologismu, doktrinářství, dogmatismu a fundamentalismu - a že si tím Spojené státy neuvěřitelně škodí a poškozují nejen svůj obraz, ale i vlastní mocenské postavení ve světě.

Již dlouhá léta se v akademickém, politickém i mediálním světě píše o tom, že nastává období konce americké dominance, kdy Amerika vládla prostoru svobodného západního světa. Mluví se o roli americké armády, která skutečně nemůže hasit kdejaký regionální konflikt či napětí; experti se různí v tom, zda se Spojené státy umějí zúčastnit pouze dvou, nebo ještě případně tří vojenských konfliktů najednou. Mluví se o tom, že i Amerika stárne a počet obyvatel roste jen pomalu, a řeč je též o tom, že i ta americká ekonomika už není, co bývala.

Ten úpadek ale možná nebude tak rychlý a také možná není tak nezadržitelný. Amerika má nejlepší vysokoškolský systém na světě, systém založený na kreativitě a podpoře svobodného myšlení i svobodného nesouhlasu, USA mají nejlepší systém vědy a výzkumu a výborně fungující kapitálový trh, který dává ekonomice dynamiku - a určitě je v USA nebývalá svoboda, alespoň v oblasti politického projevu. Kromě toho má Amerika stále silného a zdravého podnikatelského ducha, který ovšem funguje navzdory tamější politické honoraci.

Amerika má také skvělou ústavu a zažitou tradici omezování moci, vládu práva, fungující nezávislé soudy a policii i kvetoucí občanskou společnost. V neposlední řadě má Amerika také fungující centrální banku, která – a nikoli politici – převedla zemi přes ekonomickou propast. Jenže zhoršují se dvě věci: kromě zvyšující se příjmové nerovnosti a oslabování americké střední třídy je to právě nefunkční stranická politika, která už asi čtvrtstoletí zemi vůbec nic pozitivního nepřináší.

Země i politika je hluboce polarizovaná a nenávist mezi oběma tábory je taková, že jsou ochotny zemi i její reputaci a ekonomiku uměle poškodit, a to jen ve jménu neústupnosti. Všeobecné zdravotní pojištění se nezdařilo prosadit nadstranicky, a jinak američtí kongresmani přijímají jen občasné slepence přílepků a malých domů reflektujících lobbistické a parciální zájmy.

Zvláště republikánští fundamentalisté z Tea Party se chovají tak, že je nějaká širší zodpovědnost za Ameriku a svět vůbec nezajímá. Zrušit zdravotní pojištění se jim nepovede, protože má prezident právo veta, a tak raději nechají zamrznout vládu. A za pár týdnů se to bude dít znovu – protože se bude hlasovat pro změnu o dluhových stropech. Většina normálních zemí hlasuje o rozpočtu jednou za rok, nicméně Američané mají potřebu si to zkomplikovat, když o rozpočtu hlasují za rok vlastně třikrát.

Jenže země jako Česká republika a mnoho zemí v Africe či Asii stále životně potřebují Ameriku jako jakýsi maják či dobrý příklad, jako argument lepší politické praxe. A na rozdíl od Ameriky nemáme ani to skvělé školství, ani fungující právní stát, ani podnikatelského ducha. A potřebujeme politikům vysvětlovat, proč je klíčové dosahovat konsenzu a kompromisu. Brusel jako příklad dobrého vládnutí – to dnes každý chápe jako dobrý vtip.

Bohužel se nemůžeme divit, že si spousta lidí od střední Evropy po Afriku řekne, že v té Americe mají pěkný „bordel“ a že se to možná dělá lépe v Moskvě nebo v Pekingu. Naštěstí je nyní předmětem módního obdivu spíše Merkelová a Německo, případně Skandinávie. Já se přiznám, že patřím ke generaci, která Ameriku dávala za příklad raději. Ale nějak cítím v kostech, že tahle doba asi končí.

 P.S. A dnešní dodatek:

Amerika má silnou pozici ve všech nadnárodních institucích od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky přes OECD až po G 20. S touto domácí politikou bude však její názor a autorita v těchto institucích oslabovat, což je nekonečně špatně. Až bude americký ministr financí bouchat do stolu, leckdo mu naznačí, ať si doma uklidí. Česká republika to asi víceméně zná. Předvádí mizerné výsledky v ekonomice i prapodivnou politiku – a když někdo z takové země v Bruselu vysvětluje, jak se to má dělat, pak asi nepřekvapí, že nikdo nedává pozor.