Hypotéka nehypotéka. To je příkladná odvaha dnešní doby

Čerstvý nositel Templetonovy ceny Tomáš Halík pronesl minulý týden ve čtvrtek na oxfordské St.Anthony‘s College přednášku, ve které se pokusil vysvětlit, co společného měly filozofie Jana Patočky, která výrazně ovlivnila Václava Havla a český disent, a učení a mravní apely papeže Jana Pavla II.

Jan Patočka ve své filozofii apeloval na překonání a zbavení se strachu (i když je jistě otázkou, zda filozofickým odůvodněním či nalezením filozofické podstaty konání lze překonat slabé „vlohy k odvaze“, které jsou asi dány především geneticky a výchovou – pozn. autora).

Václav Havel zase ve své nejslavnější a nejdůležitější eseji Moc bezmocných mimo jiné vysvětluje, jak by se zelinář – jenom proto, že by případně nakonec nevyvěsil plakát ke komunistickému výročí a nepřipojil se jako jeden z desetitisíců k prázdnému a bezobsažnému rituálu – stal pro mnoho lidí tímto jednoduchým aktem či nekonáním ve vteřině příkladem a de facto mravním lídrem.

Polský papež Wojtyła také vyzýval k tomu, aby se lidé zbavili strachu, aby se „nebáli“, a když to říkal polsky, bylo jasné, že apeluje na Poláky, aby se nebáli čelit komunistickému režimu. To, že se papežem stal Polák a takto k Polákům jasně mluvil, se podle Tomáše Halíka stalo čímsi jako Stalingradem studené války. Od té doby začínal být komunismus na postupném ústupu, i když to jistě více než deset let do jeho pádu trvalo. Tolik Halík.

Kromě genetiky a výchovy je odvaha a vůle k protestu, kritice či solidaritě také vektorem atmosféry ve společnosti - a je jistě otázkou, jak jsme na tom dnes s naší ochotou mluvit pravdu, vyjadřovat se otevřeně a kriticky, bránit nespravedlnostem, když nám to svědomí velí, poukazovat na to či ono nebo si na různých místech stěžovat na nepravosti. Jsme vnitřně svobodnější a odvážnější, protože je svoboda a demokracie, nebo jsme pořád stejní, staráme se o své živobytíčko a bramboračku a pouze se změnily vnější podmínky?

Kdo z nás pracuje či pracoval v nějaké korporaci nebo třeba na úřadě, v ústavu či státním podniku, dobře si asi všiml dvou věcí. Vyprázdněný, bezobsažný, nicneříkající, rituální jazyk stále převládá, jenom to už není jazyk komunismu, ale jazyk manažerských příruček. Havel období Zahradní slavnosti by si dnes většinou zoufal stejně, možná víc.

Do manažerských a vedoucích postů se stále vybírá často či možná především podle schopnosti ovládat hladký, nicneříkající newspeak. A druhá věc je, kolikrát jsme slyšeli třeba obrat: já mám hypotéku, já tohle na poradě nebo na schůzi neřeknu, řekni to ty nebo ať to raději řekne někdo jiný. Kolikrát jsme svědky toho, že někdo vám řekne v práci něco do očí a zajde za roh a řekne k téže věci někomu jinému pravý opak.

Osobně jsem se ještě nevypořádal s odpovědí na otázku, zda je tohle bezpáteřní či vyplašené chování a jednání a jeho hojný výskyt dědictvím komunistické normalizace, jestli je na něm něco českého, nebo jestli je vlastní lidskému druhu. Zeptal jsem se na to v Oxfordu profesora Halíka a odpovědí mi bylo, že stále mezi nám straší homo sovieticus - zvláštní případ člověka, který se do ničeho neplete, o nic se nezajímá, nic neriskuje, nevyčuhuje apod. Opět konec „vstupu Halíka“.

Takto jednoduché to ale není. V sérii o undergroundu, v zajímavém díle věnovaném ranému Milanu Knížákovi šedesátých a sedmdesátých let, umělec praví, že rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou je v tom, že kdo se dnes chce na všechno vykašlat, tak to bez jakéhokoli postihu může udělat, ale za komunismu to nešlo; v tom je ten rozdíl doby zásadní.

Do velké míry to tak je. Komu se nelíbí nesvobodné jednání a mluvení v české korporaci, ať to zkusí v té zahraniční, komu se nelíbí být zaměstnancem ve firmě, může zkusit podnikat a být svým pánem, kdo nechce podnikat, ať zkusí být umělec nebo akademik, a komu se nelíbí ani to, ať to zkusí jinde v Evropě nebo ať třeba „odjede do Austrálie“, jak nedávno pravil v dokumentárním filmu o bývalých premiérech Mirek Topolánek. Kdo nechce pracovat, ať třeba spekuluje na burze. A korporaci, která trestá za svobodně projevený kritický názor, dříve nebo později „neviditelná ruka trhu“ také potrestá (možná).

Velkou odvahu adekvátní dnešní době projevili nedávno například novináři ze slovenského deníku SME, kteří nechtějí pracovat pro finanční skupinu Penta, hypotéka nehypotéka. To je příkladná odvaha dnešní doby!

Pokud je však tomu tak, že ochotu lidí mluvit a chovat se svobodně v dnešní době přece jen ovlivňuje sociální úzkost, je to pro filozofy a sociology velké téma, které by měli důkladně mapovat. Disident za komunismu riskoval vězení, což je to hlavní, ale sociální riziko svobodného a nekonformního jednání bylo přece jen relativně nízké: chodit do práce se ze zákona muselo (takže nějakou člověk přes různé „buzerace“ sehnal vždycky), platy měli všichni zhruba stejné, neexistovala nezaměstnanost, protože byla zakázaná, nájem tvořil dvacetinu čistého příjmu, nebyly hypotéky a neexistovaly ani exekuce, ani exekutoři.

Zajímat se o tohle je téma pro filozofy dnešní doby. Kdo riskuje a kdo se veze? Patočka ani Havel nestačí na všechno. I dnešní doba si zaslouží svou jasnozřivou „Moc bezmocných“. Kdo ji napíše?

Být disident byla také povaha. Byli to většinou lidé nekonformní a nepřizpůsobiví - a ti to mají těžké v každé době. Dnešní doba odpůrce komunismu oceňuje. Mnozí z nich by ovšem dozajista narazili i v dnešní době nebo se jim to už stalo. Důsledky by přitom nesli pouze sociální a společensky by je určitě nikdo neocenil.

Přečteno v úterý v Českém rozhlase Plus