Déja vu aneb Panika a výprodej na nových trzích

V posledních letech jsme si tak nějak navykli, že neklid, nervozitu, poplach a paniku si spojujeme spíše s tzv. vyspělými trhy. Před dvěma třemi lety leckdo na finančních trzích spekuloval na rozpad eurozóny - a podle toho to vypadalo na trzích s dluhopisy od Španělska po Řecko. Američtí politici si zase pohrávali s myšlenkou umělého státního bankrotu, a vysloužili si dokonce snížení ratingu.

Vývoj na trzích v posledních dnech je však ve znamení paniky a výprodeje na tzv. nově vznikajících trzích, a to prakticky všude a bez výjimky. Záblesky z Turecka či Argentiny se rychle přenášejí do Mexika, Polska, Brazílie i Indie, která byla právě nucena zvýšit úrokové míry.

Proč déjà vu? Vypadá to totiž, že jsme něco takového už zažili. Předzvěstí paniky na nových trzích druhé poloviny devadesátých let byla mexická krize z roku 1994, která skončila devalvací pesa a úprkem investorů. V roce 1997 následovala asijská krize a pod tlak se dostaly Indonésie, Thajsko, ale třeba i Jižní Korea.

Většina zemí se dostala pod kuratelu Mezinárodního měnového fondu, který předepisoval devalvaci a tvrdou makroekonomickou stabilizaci. S výjimkou Malajsie, která rady a recepisy MMF tehdy odmítla a vydala se cestou kapitálových kontrol a restrikcí. V roce 1998 následovala ruská krize, kdy ruská vláda de facto vyhlásila platební neschopnost, pak se panika přenesla do Jižní Ameriky.

Co je příčinou úprku investorů z nových trhů dnes?

Jednoznačně je to především změna měnové politiky Spojených států. Od roku 2008 zaplavoval americký Fed světovou ekonomiku levnými penězi, které tiskl v rámci programu kvantitativního uvolnění. Účelem sice primárně byla snaha oživit americkou ekonomiku či zabránit domácímu zadrhnutí úvěrů; vedlejším produktem se však stalo nafukování bublin aktiv mimo teritorium USA.

Fed ale oznámil postupný konec této politiky a výsledkem je, že se peníze z riskantnějších aktiv a nových trhů začnou vracet zpátky do Ameriky a patrně do jiných vyspělých a „bezpečných“ zemí, jako je třeba Japonsko.

Druhou příčinou jsou obavy ze zpomalení ekonomiky v Číně, kde se leckdo dokonce obává prudšího pádu, a nakonec je to politický neklid a nestabilita na Ukrajině, v Thajsku, Sýrii nebo napětí v Egyptě a Turecku.

Leckomu to připomíná film pro pamětníky. Klesají kurzy měn, výprodej se týká i akciového a dluhopisového trhu. Tsunami nejprve smete nejslabší jedince (Argentina, Turecko) a nakonec se dožene i do Ruska a Brazílie.

Zajímavé je, že když jdou trhy tzv. nahoru, investoři stále rafinovaněji rozlišují, pečlivě poměřují jednu možnost investice s druhou, když trhy začnou padat, odnesou si to všichni bez rozdílu. Šéf banky Goldman Sachs Lloyd Blankfein k tomu pro televizi Reuters řekl: „V dobrých časech jsou nové trhy jako úvěrový byznys, posuzuje se případ od případu. Když se nedaří, zapomeňme na jména, je to makroudálost.“

My si v Česku můžeme vzpomenout, jak se v roce 2008 česká vláda i centrální banka zlobily, že trhy nerozlišují mezi Českem se stabilními bankami a Maďarskem, Rumunskem či Ukrajinou. Kritika tehdy oprávněně mířila na odfláknuté texty v prestižních ekonomických médiích, jenže to je potíž paniky a psychózy na trzích, média jsou plná analýz, které popisují, co mají postižené země společného, a nutně se dopouštějí zjednodušení.

Tzv. emerging markets jsou v mnoha ohledech úplně jinde, než byly před šestnácti lety: veřejné finance jsou profesionálně spravované, státní instituce jsou modernější a výkonnější, infrastruktura vyspělejší, korporace a podniky jsou silnější a zdravější, lepší jsou i ratingy jednotlivých zemí.

Řada nových trhů má flexibilní kurz měn a mnohonásobně vyšší devizové rezervy než v devadesátých letech. Přesto existuje riziko, že i tentokrát mohou být nové trhy postiženy velice silně. Zaprvé je objem peněz, které do nových trhů přitekly, nesrovnatelně větší než peníze, o nichž byla řeč v roce 1997. Na tzv. nové trhy přiteklo od roku 2005 sedm bilionů dolarů. Vznikly specializované investiční fondy, které indexují kurzy měn, a úprk investorů z těchto fondů může paniku zhoršit.

Oproti devadesátým letům stoupla váha půjček, které nové trhy čerpají skrze dluhopisy, a trh s dluhopisy je mnohem volatilnější, než jsou klasické bankovní půjčky, které přece jen předpokládají nějaký vztah mezi věřitelem a dlužníkem, znalost prostředí a podniků, tedy větší odolnost vůči panice.

Takže si držme klobouky. Jak je to s Českou republikou? Je pořád novým trhem? Polsko třeba zjevně ano. Po nedávném „změkčení“ české koruny asi nelze čekat tržní tlak na další znehodnocení - a co se českého kapitálového trhu týče, ten stejně hyne na úbytě.

Možná by se mohlo zdát, že jak je jednou někdo novým trhem, už jím bude vždycky. Úplně to neplatí. Singapur už novým trhem není dávno, ale oproti devadesátým letům už sem nikdo neřadí ani Jižní Koreu. Takže cesta ven z této „nálepky“ existuje. Také například skrze vstup do eurozóny.