Rychetského protest by neměl zapadnout
Je dobře, že soudci Ústav pro studium totalitních režimů nezrušili. Ale je také dobře, že se našel soudce, co si myslí něco jiného.
Je dobře, že soudci Ústav pro studium totalitních režimů nezrušili. Ale je také dobře, že se našel soudce, co si myslí něco jiného.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zveřejnil své odlišné stanovisko ve věci stížnosti poslanců ČSSD na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. Jde v podstatě o srozumitelný a v mnohém logičtější výklad podivného spisku, který vyprodukoval vrchní socialistický stěžovatel Zdeněk Jičínský. Zatímco Jičínský se zapletl do těžko srozumitelného rozlišování jednotlivých komunismů, Rychetský argumentuje logičtěji a hned jde k meritu věci. Má státu skrze politiky volenou radu příslušet právo rozhodovat o tom, jak se budou zkoumat dějiny? Rychetský říká ne. Podobně neústavní mu připadá vylučování jeho kolegů, reformních komunistů, z okruhu lidí, kteří mohou na ústav dozírat, byť by šlo o taková jména jako je Kaplan či Prečan.
V této argumentaci můžeme pokračovat Jičínským. Nikoliv ale jeho stěžovatelským elaborátem, ale jeho komentářem k věci z tohoto týdne v Právu. Tam konečně jasně sdělil, o co mu vlastně jde. Rovnost je pro něj prioritní a stát ji může porušit jen v případech pudu sebezáchovy. Takovým případem byl dle Jičínského třeba diskriminační lustrační zákon z počátku 90. let. Nicméně dnes už komunisté a estébaci nebezpečím prý nejsou, proto bychom opět měli nadřadit rovnost. To v překladu znamená – bádání o historii přenechat univerzitním a jasně nestátním organizacím a nechat tam pracovat historiky dle jejich schopností, ne někdejšího vlastnictví rudé knížky.
Takto shrnuto už socialistická žaloba na ústav nevypadá tak směšně, jak vyplývalo z původní stížnosti. Na druhou stranu je ale nutné říct, že soudce Stanislav Balík správně vyhlásil zamítnutí stížnosti. Byl by to ošklivý precedent, kdyby soud zakázal státu jakkoliv se míchat do věcí, se kterými je potřeba pohnout. A to jen proto, že jde o interpretativní záležitost, kde by stát mohl mocensky prosadit svůj patent na pravdu.
Celá kauza okolo Ústavu pro studium totalitních režimů ukazuje, že jde od počátku o věc bez dobrých řešení. Místo toho, aby stát prostřednictvím grantů pobízel nynější zastydlý Ústav soudobých dějin, armádní Historický ústav a další organizace, furiantsky si zřídil vlastní instituci plnou mladých historiků. Nicméně uznejme, že jejich první výsledek je velmi dobrý. Za státní peníze zdarma distribuují časopis Paměť a dějiny, obsahující kvalitní studie na kvalitním papíře. Jenže i kdyby ústav šel jen od úspěchu k úspěchu, stále zde bude ona relevantní námitka Rychetského a Jičínského: Nemá státní organizace moc blízko s aktuálně vládním politikům? Na odpověď je zatím příliš brzo, ale už teď lze říct, že ředitelova tvář s knírkem nemá co dělat v Kramářově vile, když premiér udílí medaili kontroverzní postavě českých dějin. Jak se tomu stalo v případě Milana Paumera. To už není o objektivním historickém bádání, ale o obyčejném odkývání názorů vládních politiků.
Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese
podcast.respekt.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].