Neřízený Mahmúd

Proběhne sice oficiální inaugurace prezident Mahmúda Ahmadínežáda a na dalších několik let dopředu se tak jakoby potvrdí, že náboženští konzervativci a nepřátelé svobody mají v Íránu navrch – navzdory masovém nesouhlasu obyvatel. Z Ahmadínežáda se ovšem stává i pro okruh jeho politických souputníků neřízená střela. Írán se ještě může dočkat nečekaných změn.

Oficiální záběry budou zítra večer určitě ukazovat náměstí plná prezidentových nadšených příznivců. Skutečnost je ale daleko barvitější a ve své absurditě i docela zábavná. Turisté ze západu popisují, jak před Ahmadínežádovým vystoupením na hlavním náměstí v Teheránu znuděně postávají tisíce lidí s transparenty a kolemjdoucímu cizinci - zvlášť ti mladší – mají tendence vysvětlovat, aby to shromáždění nebral vážně, že lidé tu stojí, protože musí, a že jejich prezident je opičák. To vše trvá, dokud nenásilně leč dostatečně výhružně nezasáhnou tajní policisté oblečení do civilu.

Atmosféra v principu připomíná poslední dvacetiletí komunismu v Česku: lidé přitakávají režimu jenom formálně, jsou dost naštvaní a – jak dosvědčují lidé, kteří do Íránu v poslední době zavítali – sní o emigraci.

Z procesu se stovkou účastníků protiahmadínežádovských demonstrací by se mohlo zdát, že tato atmosféra v zemi ještě více zhoustne. Vládnoucí režim soud spustil cíleně před inaugurací, aby jasně ukázal, že občanské protesty se v zemi nevyplácí. Zprávy o mučení demonstrantů ve státních věznicích tenhle vzkaz jenom podtrhují.

Jenomže zdánlivě jednotná fronta konzervativních duchovních a politiků se štěpí. Může za to sám prezident, který miluje konfrontace a nezdržuje se vyjednáváním, čímž začíná štvát i své spojence. Naposledy když jmenoval svým prvním zástupcem svého příbuzného Esfandiara Rahima Mashaeiho, paradoxně také proto, že byl z pohledu konzervativců příliš proizraelský a proamerický. (Nechal se slyšet, že Íránci jsou přátelé všech lidí na světě – včetně amerického a izraelského lidu.) Mashaeiho po pár dnech nakonec Ahmadínežád odvolal, ale teprve poté, co ho k tomu skrze televizi vyzval sám ajatolláh Chameneí. Mezitím ministři hrozili rezignacemi a jak informovala oficiální íránská média, ve vládě panoval chaos.

Ahmadínežád je zvolený na druhé a poslední volební období, příště už kandidovat nemůže. Jak víme z Česka, zdivočelí prezidenti v takové pozici úplně ztrácí ohledy i vůči nejbližším politickým spojencům.

Íránu to dává sice malou, ale přece jenom naději. Jak ukazují opakující se veřejné protesty, opozice je i tváří v tvář hrozbě vězeňských kobek a mučení pořád ještě dost silná. A vládnoucí konzervativci zdaleka nejsou tak jednotní, jak by se mohlo zdát. To vytváří ve zdánlivě neprůstřelném systému díry, které by mohly vést ke změně.

Pro českou zahraniční politiku tohle může být výzva, jak potvrdit image země zasazující se o lidská práva ve světě a rozšířit svoje portfolio zemí ovládaných autoritáři i o Irán. Nemuselo by to být tak složité, jak se na první pohled zdá. Česko – či spíše Československo – má v muslimské zemi dobrou pověst díky inženýrům, kteří tu pomáhali budovat místní průmysl, i díky českým seriálům pro děti, které kralují v místních televizích. Stačí se té výzvy jenom chopit.