Klausův diktát

Parlament? Jaký parlament?
Nejprve si připomeňme, jakou cestou Lisabon v Česku prošel. Se smlouvou souhlasily obě komory českého parlamentu ústavní většinou. Ještě před tím podobu dokumentu v Evropě vyjednávala vláda vzešlá z voleb a kabinet ji následně také odsouhlasil. Část poslanců měla obavy z Benešových dekretů, proto navrhla usnesení o tom, že smlouva „nemůže působit retroaktivně a zpochybnit tak právní a majetkové vztahy vyplývající z československého zákonodárství, zejména z let 1940 až 1946“. A sněmovna to odklepla (byť to má stejný význam asi jako slavnostní prohlášení, že země je kulatá). Obavy senátorů měl zmírnit Ústavní soud, který to udělal - konstatoval, že Lisabon není v rozporu s českým ústavním pořádkem. Část senátorů to neuspokojilo a obrátili se na strážce ústavy znovu. Na výsledky druhého kola ještě čekáme, ale podle názoru ústavních právníků nebude druhý výrok nijak dramaticky odlišný od toho prvního.

Tohle opáčko je nutné, protože nám přehledně řadí do řady všechny demokratické instituce, jejichž vůli prezident tím, že nechce smlouvu podepsat a klade si další podmínky, otevřeně nerespektuje. Nezajímá ho vůle vlád, které jmenoval, ani parlamentu, který pro změnu zvolil na Hrad jeho samotného. Uši má zacpané při výkladu právních expertů, které jako nejlepší z nejlepších do Ústavního soudu sám navrhnul. A nakonec ho nezajímají ani občané – Češi totiž v průzkumech veřejného mínění Lisabon dlouhodobě podporují.

Pozornost si na tom celém zasluhují dvě věci. Jednak tu máme na stříbrném podnose servírovaný rozpor mezi tím, co Václav Klaus říká a co skutečně dělá. Na všechny demokratické procesy tu zvysoka kašle politik, který sám sebe s oblibou portrétuje jako urputného bojovníka proti „demokratickému deficitu“ Unie a který odmítání „moci nevolených“ zasvětil podstatnou část svojí politické kariéry.

Druhý důvod pro zostřenou pozornost je ještě závažnější: zástupci těchto institucí si to až na výjimky (zelení) nechají líbit.

Co prezidentovi nepřísluší
Rozpor mezi slovy a činy není třeba nějak složitě dokazovat. Jednoduše si připomeňme, co
Václav Klaus říkal před svým prvním zvolením v lednu 2003. Autorka textu si to dobře pamatuje, byla totiž tehdy ještě jako redaktorka Lidových novin u jednoho z rozhovorů na toto téma. Prezidentský kandidát Klaus byl plný pokory vůči vládě i parlamentu – "hlavním úsilím hlavy státu by neměl být souboj s vládou“, říkal, a to ani tehdy „je-li jiného politického zaměření". Prezidentskými vety sliboval šetřit, protože by přece bylo „naprosto nepřijatelné, abych jako prezident republiky nepodepsal zákon jen proto, že mám na to jiný názor. To prezidentovi v našem ústavním systému nepřísluší“.

Klausův zvyk protiřečit si pozorujeme léta, zarážející novinkou je nicméně tentokrát ochota, s níž politici nechají dupat po své suverenitě. Při každém jiném pokusu ječí, jako když je na nože berou (třeba když jimi schválené zákony ruší Ústavní soud), dnes slyšíme vesměs smířlivé komentáře. Předseda ČSSD Jiří Paroubek projevil pro Klausův postup „jisté pochopení“, prohlášení občanských demokratů či lidovců byla rovněž opatrná. A neozvali se ani po včerejším gejzíru nadávek z úst prezidentova tajemníka Ladislava Jakla, které úrovní i slovníkem („bonzování“) patří někam na druhý stupeň základní školy.

Jediný protest tak dnes zní od zelených, jejichž předseda Ondřej Liška odmítl prezidentovo „popírání demokratického procesu“ a „překračování ústavních pravomocí“ a navrhl otevřít debatu o odvolatelnosti hlavy státu.

Tato debata je přitom důležitá nejen pro Lisabonskou smlouvu. Chceme mít prezidenta, který si dělá co chce bez ohledu na vůli parlamentu či názor občanů a Ústavního soudu?