Klausovy dekrety

Když pomineme pravděpodobnou možnost, že prezidentův požadavek je ve skutečnosti jen záminkou k poškození Evropské unie, zbývá jedna pro budoucnost zajímavá otázka: přežívá u nás ještě strach ze sudetských Němců? Je jen Klausův anebo náš?

Jak známo, deklarativní Listina práv a svobod se týká nově vznikajícího práva a nemá retroaktivní účinek, Evropský soud pro lidská práva navíc už jednou rozhodl, že v jejich případě nelze jednat se zpětnou platností. A i sami sudetští Němci, respektive potomci svých vysídlených předků, považují něco takového za zcela absurdní. Podle ředitele pražské Sudetoněmecké kanceláře Petra Bartona„nikdo nemusí mít obavy z toho, že by přišel kvůli Lisabonské smlouvě o majetek v bývalých Sudetech“. Zkrátka dosavadní a respektované mezinárodní úmluvy jasně mluví o tom „že jedno bezpráví nemůže být nahrazeno dalším“.

A nakonec ještě jedna důležitá věc: o Čechy zcizený majetek usiluje u našich či mezinárodních soudů ze tří milionů našich bývalých spoluobčanů, které jsme povětšinou z jejich domovů vyhnali za velmi drastických podmínek, zhruba padesátka a to ještě navíc zřejmě s nulovou šancí na kladný výsledek. A jejich možnou a jedinou obranou je dnes pouze stížnost u OSN a to je asi tak všechno.

Nicméně Václav Klaus dává najevo svůj odpor k sudetským Němcům společně s KSČM dlouhodobě a podle průzkumu provedeného televizí Prima jeho „větičku“ podporuje jedenadevadesát procent občanů (o metodice jejich sondy ale nevíme vůbec nic). To ale není nic nového, jak známo o sudetských Němcích a tématech s nimi spojenými nesmýšlí místní společnost pozitivně dlouhodobě, ještě v roce 2005 s jejich odsunem souhlasily tři čtvrtiny občanů. Přesto i na tomto poli dochází k jisté proměně: příznivě o nich či o naší společné budoucnosti začínají až ze čtyřiapadesáti procent smýšlet hlavně vysokoškolsky vzdělaní lidé, zhruba ve věku od třiceti do šedesáti let. A dokonce devatenáct procent mladých lidí mezi dvacítkou a třicítkou říká, že by si nějaké navracení, nebo náhradu majetku přála (neříkají ale jak, kdy ani kým), což se dá přeložit také tak, že z nich žádný strach nepociťují. Podle Jana Hartla z agentury STEM sudetoněmecký majetek a hrozba jeho navrácení ani žádným aktuálním a hybným momentem v rámci české společnosti není.

Ať už Klausův dodatek v rámci Lisabonské smlouvy dopadne jakkoli, měla by česká politická elita pracovat na jiném základu česko-německých vztahů, než je nekonečně omílaná obhajoba Benešových dekretů. Česko-německá deklarace k tomu v 90. letech dala dobrý impuls a je nepochopitelné, že to prezident a část politiků vytrvale ignorují.

Budoucí Evropa má být přece takovým společenstvím, kde by měli svá práva a zastání všichni jeho občané bez rozdílu a ty chudší, třeba jako ty bývalé postkomunistické země, zase „kolegiální“ ekonomickou podporu. A je potřeba si připomenout, že si to dobře uvědomujeme: podle průzkumů by měl podle 43% občanů prezident Lisabonskou smlouvu bezodkladně podepsat. A čtyřiačtyřicet procent Čechů jednoduše ví, že jeho oddalováním Klaus takřka nenapravitelně poškozuje naši pověst v rámci Evropské unie a to nejen z pohledu sudetských Němců.