Čeští poslanci jako Britové? Zatím ne

Odměňování českých poslanců nese rysy českého plebejství, které si rádo potají přilepší. Základní plat není nijak vysoký, evidentně proto, aby poslanci nepohoršovali okolí - momentálně jde o 61 400 korun. K tomu ale dostávají příplatky za funkce v parlamentu a také nezdaněné příplatky na různé výdaje: bydlení, kancelář, oblékání, kancelářské potřeby nebo příplatek na odborné posudky.

Problém v Británii byl ten, že tamní mimolondýnští zákonodárci mají nárok k svému ročnímu platu 63 tisíc liber ještě dalších zhruba 24 tisíc liber ročně (to je asi 60 tisíc korun měsíčně), z nichž si platí své náhradní bydlení. Novináři z deníku Daily Telegraph dostali od kohosi přesný výpis z těchto úhrad a přitom se přišlo na to, že poslanci používají peníze na naprosté zbytečnosti či luxus.

Čeští novináři takové štěstí na zdroje neměli. Nevíme tedy, jaké účty zdejší poslanci předkládají, když chtějí příplatek na oblečení, dopravu či odborné analýzy. V minulosti sice vyšlo najevo, že poslanci z Ostravy si například nechávali proplácet letenku. Také je známé, že jako své asistenty někteří najímají příbuzné a poslanecké kanceláře otevírají ve svém domě nebo v sídlech své strany. Novinářům se ale nikdy nepovedlo dokázat, že jde o všeobecně rozšířený jev.

Hlavní odhalení tedy nyní je, že poslanci důsledně utrácí svých 14 tisíc určených na poradenské služby a odmítají říct, komu tuto práci zadávají. Odvolávají se přitom na ochranu údajů z pracovní smlouvy.

Je to nelogické – pokud lze například přes adresu a výpis z katastru nemovitostí zjistit totožnost firmy, která poslanci pronajímá kancelář, proč vadí totožnost firmy, která mu analyzuje zákon?

Přesto nikdo z poslanců zatím tyto údaje nechce sdílet s veřejností a parlament, který údaje shromažďuje a rovněž je odmítá vydat, se odvolává na zákon na ochranu osobnosti. Podle autora zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřicha Kužílka je takový výklad ale mylný. „V právním státě kromě speciální případů nemohou být tajné údaje, které se týkají veřejných peněz,“ říká Kužílek.

Čekat na únik informací jako v Británii navíc v českém případě nejde. Peníze vyplácené na odborné posudky se podle informací z Poslanecké sněmovny neproplácí naproti účtu, ale faktury, na níž se zcela obecně uvádí – pan XY si fakturuje odborné poradenství.

Zatím tedy nemůžeme spolu s Brity tvrdit, že čeští poslanci masivně zneužívají státní peníze. „Pouze“ si vytvořili systém, který to velmi dobře umožňuje, byť v menší míře než v Británii.

Kritici tohoto systému se pak dělí na dvě skupiny. Jedna volá po důkladné přehlednosti a kontrole všeho, co poslanci dělají. Druhá namítá, že vůči parlamentu je třeba jisté velkorysosti a měl by se proto změnit systém odměňování: dát poslancům vysoký plat, z něhož by si platili všechno sami podle svého uvážení.

Problém ale je, že sami poslanci tento zdánlivě výhodný systém nechtějí: s platem například 150 tisíc by u voličů byli velmi pravděpodobně ještě méně populární než dnes.