Popírání ani obviňování nezabralo. Polsko dál míří k ostrému střetu s Unií

Polský premiér Mateusz Morawiecki se snažil v úterý přesvědčit europoslance a šéfku Komise Ursulu von der Leyen, že jeho vláda dbá o dobro Evropské unie jako nikdo jiný. Nepřekvapivě se mu to nepodařilo. Polsko dál čelně míří do střetu se zbytkem spolku. Výsledkem může být - a podle von der Leyen pravděpodobně bude - zastavení desítek miliard eur, které do země tečou v podobě evropských fondů různého druhu. A na těch je polský blahobyt naprosto závislý.

Vláda strany Právo a spravedlnost – formálně pod vedením Mateusze Morawieckého a reálně pak pod vedením Jarosława Kaczyńského, šéfa strany i země – zápolí s Evropskou komisí už několik let. Jde především o takzvanou reformu justice, kdy v praxi jde o podřízení soudců politické moci, za což Komise vede s Polskem oficiální kárné řízení pro podvracení právního státu.

Polská vláda také odmítá uznat rozsudky Soudního dvora Evropské unie, nejvyššího unijního soudu – v jednom případě jde o kauzu dolu Turów, kde je Polsko v ostrém střetu s českými sousedy. Poslední kapka z pohledu Komise přišla na počátku října. Aby měly argumenty polské vlády váhu, kabinet si u polského ústavního soudu – který je zcela závislý na straně PiS a bez odborného kreditu – objednal rozhodnutí, že evropské právo není nadřazené polské ústavě. To je podle mnohých popření samotné existence Evropské unie a Komise slibuje ostrý postup.

Polsko argumentuje tím, že to není precedens. Podobně rozhodl v loňském roce i německý ústavní soud. Kromě toho, že i Německo kvůli tomu Evropská komise zažalovala, je v rozhodnutích obou soudů podle právníků podstatný rozdíl. Němečtí ústavní soudci nezpochybnili přednost unijního práva a věnovali se jen jedné velmi specifické části evropského rozhodování (šlo o vydávání evropských dluhopisů). Polský soud bez velkého zdůvodňování rozhodl, že polská ústava má vždy přednost. To je podle právních expertů zcela nová situace – a cesta k tomu, aby si členské země vybíraly z evropského práva podle libosti jako z jídelního lístku, a tedy cesta ke konci Unie.

Morawiecki se snažil v Bruselu přesvědčovat o opaku a popíral, že bych snad jeho vláda chtěla Unii opouštět. Odkazoval na komunisty zavražděného kněze Jerzyho Popiełuszka, na stavbu rusko-německého plynovodu Nordstream II i na vlastní odbojovou minulost. Zároveň mluvil o vydírání. Ani jedno z toho nepomohlo. Slib zrušit Disciplinární komoru Nejvyššího soudu, jednu ze součástí justiční reformy v podání PiS, byl málo. Zaprvé už je několik týdnů starý, zadruhé v očích kritiků bledne ve srovnání s politicky motivovaným rozhodnutím polského ústavního soudu.

Polští nezávislí pozorovatelé jen obtížně chápou, co přesně chtěla polská vláda z celého střetu získat. S jejím protievropským kurzem nesouhlasí ani část jejích voličů. Od části justiční reformy již musela ustoupit, aniž cokoliv získala. Pokutu půl milionu eur denně za pokračování těžby v Turówě odmítá platit, ale země o peníze přichází stejně, strhávají se z jiných unijních příjmů. Příhraniční vztahy s Čechy i Němci a důvěryhodnost Polska v Unii jsou vážně poškozené. Naopak je vysoké riziko, že Komise pozastaví miliardy eur z Fondu obnovy (což je téměř jisté) a desítky miliard ze strukturálních fondů (což je dost dobře možné).

Někteří z toho podezřívají národovecké velké oči a diplomatický i právní diletantismus. To druhé by potvrzoval nápad ministra spravedlnosti Zbygniewa Ziobra, hlavního tahouna protiunijních nálad a kroků: zažalovat u Soudního dvora Německo kvůli už zmíněnému rozsudku z roku 2020. Jenže takovou žalobu už podala Komise, a hlavně: Polsko tedy nakonec autoritu Soudního dvora uznává, když se dovolává jeho autority, jak se baví polští právníci na Twitteru.

Ursula von der Leyen neřekla, kdy se Komise k prvním trestním krokům rozhoupe. Slibuje ale, že půjde o ráznou reakci. Znamenalo by to konec přísunu unijních peněz a pro polskou vládu divoce řešitelný problém. Jen těžko může říct, že „nařízení“ ústavních soudců, které ministry zavazuje hájit ústavnost a polskou suverenitu, hází za hlavu. Bez unijních peněz se chod polského státu a samospráv nezastaví, ale rozhodně zpomalí a začne zadrhávat (Polsko je v absolutních číslech největší příjemce eurofondů). Polská vláda se sama dostala do pasti, z níž bude těžce hledat cestu ven.