Není to malý úspěch. Po neprůstřelných vestách vyvinuli dobrovolníci v Záporoží škrtidla

Před dvěma měsíci byl tento časopis u toho, jak skupina lidí ze Záporoží přemýšlela nad jedním rébusem. Velmi nedostatkovým a velmi žádoucím artiklem se stala škrtidla. Jednoduchá věc, která však ve válce rozhoduje o přežití. Mnoho zranění není tak vážných, ale přesto z nich teče hodně krve. Kdo nemá škrtidlo, vykrvácí. A ukrajinští vojáci měli škrtidel málo. Nedala se koupit ani na domácím, ani na světovém trhu. Škrtidla došla. A záporožská dobrovolnická skupina Paljanica hledala cestu ven.

Je to zdánlivě banální součást vojenské výzbroje složená z šesti plastových součástek a pruhu pevné látky. Ale musí umět poraněnou končetinu rychle a pevně zaškrtit. A zaškrcení pomalu a jemně povolovat. Vojáci často ztrácejí končetiny ne kvůli zranění samotnému, ale proto, že jsou příliš dlouho bez přísunu krve. Je to trochu věda, kterou nesvede každý. Proto také každý bojovník na světě ví, že když má škrtidlo neboli turniket značky C-A-T, neudělá chybu.

V době, kdy se v Záporoží pomalu pouštěli do výroby škrtidel, měli za sebou už jeden vývojářský úspěch: jejich dílna našla způsob, jak skoro na koleni, jen s pomocí švadlen a automechaniků, vyrobit neprůstřelné vesty, které obstojí i v nejtužším boji. A dalo se tak předpokládat, že si poradí s dalším kusem výbavy.

„Všechno máme otestované. Naše prototypy jsme vyzkoušeli v nemocnicích i na frontě. Máme nakoupený materiál na prvních tisíc kusů. Nevíme jen, jak dlouho nám bude trvat vyrobit jeden kus. Zatím je to čtyřicet minut, ale hádám, že to dokážeme srazit na dvacet,“ hlásí nyní při další návštěvě týdeníku Serhej Malyšev, majitel zdejší kliniky TopMedical a jedna z duší Paljanice.

Pro plastové části našli tu nejvhodnější směs a lisují ji sami, na vlastních formách. Nejlepší a zároveň nejlevnější látku našli v Düsseldorfu. Cenu jednoho svého škrtidla odhadují na sto padesát korun. To je desetkrát méně, než kolik stojí podle nich srovnatelné turnikety ve velkoobchodech. „Není to úplně malý byznysový úspěch,“ usmívá se Malyšev.

„Když jsme se pokoušeli objednat turnikety ve Státech, řekli nám, že nejdřív za dvacet týdnů. Dřív je prý nestihnou vyrobit. Plus je třeba připočítat cestu. To by bylo skoro půl roku. Tak jsme to celé stihli sami za osm,“ shrnuje lakonicky Serhej Malyšev.