Johnsonovo velké děravé vítězství

Boris Johnson vyvedl Velkou Británii z Evropské unie. Před pěti lety se nedokázal dlouho rozhodnout, na které straně stojí: zda podpoří tehdejšího premiéra Davida Camerona, jenž obhajoval v referendu pokračující členství země v tehdy ještě evropské osmavacítce, nebo kariéru vsadí na opačnou kartu nacionalistického populismu. Ten v tu chvíli ještě představoval „nový“, podvratný a často nevěřícně vysmívaný proud; Donalda Trumpa bral jen málokdo vážně a třeba Jair Bolsonaro byl obskurním senátorem neznámým i velké části Brazilců.

Celý následující příběh pak do jediného tweetu shrnul londýnský zpravodaj amerického magazínu The Atlantic Tom McTague: „V roce 2015 tvořili euroskeptici menšinu (v britském) parlamentu, stoupenci odchodu z EU ještě menší skupinu. Během pěti let dokázali zvítězit v referendu, zablokovat soft brexit (Theresy May), svrhnout vládu, ovládnout konzervativní stranu, získat většinu a vyjednat velmi tvrdou podobu odchodu (s obětí Severního Irska). Takže vyhráli.“

A Boris Johnson také ve čtvrtek, když Británie a EU na Štědrý den odpoledne uzavřely nekonečná jednání o podobě příštích vzájemných vztahů, jako vítěz rozhodně vystupoval. „Vzali jsme si zpátky kontrolu nad vlastními zákony a osudem,“ prohlašoval premiér. „Vzali jsme si zpátky úplnou a ničím neomezenou kontrolu nad každým písmenem našich regulací… Sami si teď stanovíme standardy, podle kterých budeme inovovat tak, jak chceme… Britské zákony budou vznikat v britském parlamentu a interpretovat je budou britští soudci.“

Částečně je to pravda a částečně je to velký národovecký - s prominutím - bull**it, jak jsme na něj od britského premiéra zvyklí. Třeba z ranku 350 miliónů liber, které měly po odchodu z EU proudit do britského zdravotnictví každý týden a které britský statistický úřad označil za „potencionálně zavádějící“ údaj. V každém případě se ale Británie počínaje příštím rokem skutečně od Evropské unie odlupuje: brexit není jenom na oko, Johnsonova nově „osvobozená“ země nezůstává součástí jednotného evropského trhu ani celní unie a stává se pro Evropany „cizinou“, byť v tuto chvíli s velmi otevřeným obchodním režimem.

Johnson má pravdu v tom, že zmíněná otevřenost, tedy obchodování bez celních bariér, se v budoucnu může snadno změnit, pokud Londýn a jeho politická elita i napříště shledá konfrontaci s „Bruselem“ jako výhodný způsob vlastní politické existence. To se jistě může stát, celá generace britských euroskeptiků právě ztratila svůj politický příběh a smysl bytí. Jaké nové téma teď bude dominovat britské politice, to se teprve uvidí. Jedním z horkých kandidátů je - poněkud paradoxně - boj se skotským nacionalismem a tamní touhou o kontrolu nad vlastními zákony.

Co tedy vlastně britští a evropští vyjednavači dojednali? Dokument má více než 2000 stran, v hrubých obrysech se ale jedná o zhruba následující:

Obchod s běžným zbožím (včetně automobilů, což je důležité pro Česko) zůstává nezatížen cly a jinými přirážkami. Británie není součástí společného trhu, na hranicích vzniknou kontroly a administrativně se nejspíš všechno zkomplikuje, ale obchod by měl běžet. Británie nevycouvá ze stávajících norem, není to tedy tak, že by třeba od ledna začala vyrábět auta produkující vyšší koncentrace skleníkových plynů.

Otázkou je, co se stane, až přijde Brusel s novými regulacemi - právě to bylo ostatně jedním z hlavních předmětů sporu. Brusel původně žádal, aby Británie v podstatě automaticky přijímala evropská pravidla a aby se při jejich vymáhání podřídila evropským soudům, ale to Londýn úspěšně odmítl a obhájil.

Nicméně pokud evropské země dojdou napříště k názoru, že Londýn ignorováním evropských pravidel nebo zaváděním vlastních zvýhodňuje britské firmy, mohou na britské zboží uvalit cla - a samozřejmě naopak, Britové mohou v případě pocitu znevýhodnění zdražit evropské zboží. Narušení rovných podmínek by měl potvrdit nezávislý arbitr, dohoda nicméně zakládá prostředí zralé pro spory a v krajním případě pro příští obchodní války - pokud bude atmosféra na některém z břehů kanálu La Manche takovému sváření přát. Samozřejmost jednotného prostoru je v každém případě ta tam.

Britové mají napříště zcela pod kontrolou migraci, což byl ostatně jeden z hlavních požadavků stoupenců odchodu - je vlastně dosti možné přesvědčivě tvrdit, že právě migrační politika definitivně překlopila celý příběh směrem k britskému odchodu.

Britové nebudou smět s klidnou samozřejmostí dlouhodobě pobývat a pracovat v zemích EU, budou podléhat běžným migračním zákonům (příště už žádný Erasmus pro britské studenty), ale mnohem obtížnější bude také například přeshraniční spolupráce vědců. Na opačné straně Londýn chystá zavedení vlastního bodového systému, takže vypravit se za prací do Británie bude vyžadovat splnění různých kvalifikačních podmínek.

Velký boj se vedl o přístup evropských rybářů do britských vod, což střední Evropu nemusí pálit a jedná se do značné míry o symbolickou záležitost výbušnou v Cornwallu nebo Bretani. Přestože právě rybolov byl do poslední chvíle jedním z hlavních sporných bodů, představuje pouhý zlomek jednoho procenta celého vzájemného obchodního obratu. Smlouva příliš neřeší sektor služeb - a co přesně to bude znamenat pro londýnskou City, to není úplně jasné.

Jisté naopak je, že Severní Irsko na rozdíl od zbytku Spojeného království zůstává součástí jednotného trhu i celní unie, takže Ulster se Londýnu zase o něco vzdaluje. V podstatě je  možné tvrdit, že stoupenci brexitu Severní Irsko do značné míry obětovali jako cenu, kterou je nutné zaplatit za vyšší stupeň nezávislosti na EU. V opačném případě by museli porušit platné mírové dohody, což jim mimo jiné velmi rychle po svém zvolení rozmluvil i nastupující americký prezident Joe Biden. Budoucí osud Severního Irska (ale i Skotska) bude jistě zajímavé sledovat.

Britský odchod z EU má bezpochyby svá specifika, bývalá koloniální říše nikdy nebyla nadšeným stoupencem integrace. Představovala si poválečné uspořádání Evropy jinak a do evropského společenství vstupovala velmi opožděně a s pocitem vlastního ponížení. Vymezování se proti evropskému kontinentu patří k britské - nebo spíše anglické - tradici podobně jako jízda vlevo nebo svéráz nekonformních politiků, do kterého se právě rozevlátý Boris Johnson rád stylizuje.

A jak jsme právě viděli, je to stále velmi funkční model hvězdné politické kariéry. Boris Johnson byl v Londýně dlouho „tím druhým“, výraznou a barvitou postavou novinářského a politického prostředí, s nímž se ale jaksi nepočítalo pro funkce na samotném vrcholu. Co všechno se může odehrát za pět let.