Česko po volbách: Nový rekord, stará taktika, Okamurovo kádrování

Přihlaste se k tomuto newsletteru

Z politických událostí uplynulých dní nebyla žádná důležitější než hlasování o důvěře vládě. Právě jemu se tedy bude aktuální newsletter Respektu věnovat, i když v době, kdy jeho autorka text začínala psát, debata ve sněmovně stále nebyla u konce. A nebyla u konce, ani když text dopsala, protože po rekordně dlouhém úvodu bude další kapitola následovat ve čtvrtek navečer.

Když v 6.40 ve čtvrtek ráno předstoupil před poslance a poslankyně poslední přihlášený do debaty, Jan Volný z hnutí ANO, pozdravil přítomné slovy “Dobrý večer”. Členové vlády, kteří seděli ve vládních lavicích za ním, i další poslanci a poslankyně mu připomněli, že už je přece ráno.

Není divu, že si Volný pletl denní dobu. V okamžiku, kdy přistoupil k řečnickému pultíku, už debata trvala téměř dvaadvacet hodin, a vznikl tak nový rekord v historii samostatného Česka. Nejdéle zatím debata zabrala při schvalování druhé vlády Andreje Babiše v roce 2018, a to šestnáct hodin.

Jan Volný ale nakonec nebyl poslední, slova se poté znovu ujal šéf SPD Tomio Okamura, který navrhnul schůzi přerušit, a pokračovat v ní až v okamžiku, kdy sněmovna na mimořádném zasedání probere financování vládního hnutí STAN. Požádal tedy o dvouhodinovou přestávku na poradu klubu SPD, což sice podle jednacího řádu nemůže - může tak učinit jen předseda poslaneckého klubu, jímž Okamura není. Nicméně schůze byla nakonec opravdu přerušena do šesté hodiny večerní.

Zdlouhavé jednání výmluvně ukázalo, jaká bude strategie opozičních stran, které vzhledem k (na české poměry) velmi pohodlné vládní většině toho nemohou reálně mnoho ovlivnit. Jejich poslanci a poslankyně ale mohou o to více mluvit, což taky během debaty dělali, přestože šéf jedné z opozičních stran si založil předchozí politickou kariéru na kritice parlamentní “žvanírny”. Ex-premiér Andrej Babiš přitom už v úvodním projevu mluvil trojnásobně déle než jeho nástupce Petr Fiala (ODS) a opoziční řečníci drtivě v celé rozpravě převažovali.

“Nejsme populisté a nechceme slibovat nic, o čem nejsme přesvědčeni, že jsme schopni naplnit,” řekl Fiala a zmínil plánované kroky svého kabinetu: digitalizaci státní správy, důchodovou reformu, podporu nových zdrojů energie (jaderné i obnovitelné), výstavbu bytů i dálnic, podporu inovací v průmyslu či ochranu vody.

Přestože opozici nyní tvoří výhradně populisté, část kritiky mířila správným směrem a byla na místě. Zejména když šlo o sliby týkající se ozdravení veřejných financí, kde Fialova vláda skutečně ještě dostatečně nevysvětlila, kde přesně bude šetřit a jak přesně docílí snížení schodku státního rozpočtu. Jinak ale bylo po většinu debaty zjevné, jaký typ opozice bude vládu provázet.

Byť si - podobně jako zmiňovaný Jan Volný - mnozí řečníci stěžovali, že v obecném vládním prohlášení “není moc co komentovat”, komentovali to dlouhé hodiny, přičemž debata místy nabírala až surreálný nádech. To když třeba ex-premiér Babiš, který češtinu obohatil o řadu nestandardních výrazů, napadal ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP09), že mu nikdo nerozumí, protože neumí pořádně česky.

Nebo když se Tomio Okamura (SPD) ptal vládních politiků, co dělali v době, kdy člen klubu SPD Jaroslav Bašta podepisoval Chartu77 — dělali buď to, co dělal sám Okamura (ročník 1972), tedy chodili do mateřské školy, případně na školu základní (Petr Fiala - ročník 1964). Případně nedělali vůbec nic, protože podobně jako předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (ročník 1984) ještě nebyli na světě.