Anketa: Nikdo z kultury není zhýčkaný, ale potřebujeme záruku kontinuity a naději

Kultura je nejen jednou z oblastí, na něž pandemická opatření dopadla nejhůř, ale zároveň patří mezi ty, kde se pomoc od státu často ukazuje jako nejvíc problematická. Oslovení respondenti z různých oborů umění se přitom v odpovědi na otázku „Jak vám pomohl stát“ shodují, že důležitá není jen akutní intervence, ale hlavně to, jak bude podpora kultury vypadat v následujících letech - a jak o ní budeme přemýšlet.

Eva Kesslová, ředitelka Orchestru BERG: Zatím nám stát ještě přímo nepomohl (nevíme, jak budeme moci využít dotace na naši letošní 20. sezónu, která rozhodně neproběhne tak, jak jsme ji naplánovali), ale jsme na začátku. Bilancovat se bude až za nějakou dobu. A umění bude bez diskuze jednou z nejpostiženějších oblastí. Zvlášť by stát měl myslet na kulturu, jejímž cílem není pobavit. Důležitou rolí umění je i kladení nepříjemných otázek nebo stimulování nových myšlenek prostřednictvím netradičních zážitků – to je něco, co ve výsledku posiluje společnost a zvyšuje kreativitu. Umění tak pomáhá i v jiných oblastech a odrazí se nakonec v silnější ekonomice. Řada vědců, na které teď spoléháme, hledá běžně stimuly v umění. I populární a mainstreamovější kultura těží z laboratoře nezávislých organizací a talentů, které se tu vyvinou. Nezávislá kultura je nejsilnější v přímém osobním kontaktu a tam, kde jsme jen proto, abychom se na ni plně soustředili. V dnešní roztěkané době se většinou nedá prožít u obrazovky počítače doma v kuchyni nebo v obýváku.

Filip Tomáš, nakladatelství Akropolis: Došlo mi 6360 Kč ošetřovné za hlídání dětí, na 25 000 Kč dosáhnu jistě se zavřenými knihkupectvími s čistým svědomím také, ale to zatím nedošlo. Dotační řízení na ministerstvu kultury zatím vyhlížím marně, vyděšen tím, že uzávěrka má být 18. května. Takže za výše uvedené situace připravit nějakou smysluplnou a dobrou žádost, ehm… No a logice, jak se z bájné miliardy stává pro literaturu 400 milionů a z toho do těchto grantů půjde podle zpráv 20 milionů, už nerozumím vůbec.

Jiří Konečný, filmový producent, Endorfilm: Oceňuji pozastavení plateb sociálního a zdravotního pojištění a posun termínu pro daňové přiznání i snadné vyřízení žádosti o ošetřovné a kompenzační bonus. Stávající opatření beru jako nutné minimum, které je fajn a za nějž jsem vděčný, ale stát měl být v podpoře razantnější a systematičtější. Domnívám se, že by bylo správné odložit podnikatelům i povinnost platit DPH a zálohy na daně alespoň po dobu, kdy je krizovými opatřeními omezeno jejich odvětví. To by bylo nejrychlejší a nejadresnější opatření. Stát by na tyto platby mohl počkat a řadě subjektů by pomohl přečkat ty nejtěžší chvíle. Každý, kdo to ustojí, bude pro nás všechny velmi důležitý. Dopady zastavení a malé podpory můžou být dost kruté a státu se to vrátí jako bumerang.

David Minkowski, Stillking Films: Tisíce členů štábu a dodavatelů, s nimiž pracujeme a kteří přišli ze dne na den o práci, dosáhnou na státní příspěvek na den, protože jsou OSVČ - a my jsme vděční, že někteří mají alespoň základní příjem od státu v těžkých časech. Jako společnost si musí Stillking a další produkční firmy pomoci samy, čekají na uvolnění restrikcí, které nám brání v natáčení. Náš sektor přináší více než dvě stě milionů dolarů ročně v podobně přímých útrat a investic v Česku, a je tak důležité dostat Hollywood zpátky do Prahy, vytvořit pracovní místa, zaplnit hotely a nastartovat ekonomiku.

Vladimír Foret, Jazz Tibet Club, Olomouc: Předně je nutno říci, že jsme se ocitli v bezprecedentní situaci, kterou jen stěží jakákoli vláda může zvládnout bezchybně. A je zřejmé, že stát nemůže nést a kompenzovat všechny škody. Měl by však využít všech možností, které má. Pokud jde o pomoc, klíčovou roli z mého pohledu hraje ministerstvo kultury. Na situaci reagovalo prakticky okamžitě, hned v první chvíli ujistilo subjekty napříč kulturní scénou, že nezůstanou bez pomoci, a velmi aktivně o ní začalo jednat. Od začátku současné krize probíhá i důkladné mapování jejích dopadů na celý sektor kultury, pracuje se tak s relevantními daty. Ministerstvo vystupuje vůči institucím a subjektům jako partner, počíná si kompetentně a citlivě. Mimořádně důležitý je i razantní a přesvědčivý způsob, jakým odráží názory o zbytnosti kultury v určitých oblastech veřejné debaty a hájí hodnotu existující kulturní infrastruktury. Naopak opatření ministerstva financí a ministerstva průmyslu a obchodu na mě působí tak, že malé subjekty a jednotlivci - tedy ti nejzranitelnější - jsou pod jejich rozlišovací schopnost. A to nejen proto, že na podporu v žádném z těchto programů pravděpodobně nedosáhneme, ale proto, že v širokém okolí nejsme zdaleka sami, kdo tak nejspíš dopadne. Tyto programy jsou pomalé, těžkopádné, jsou nepřehledně a často nesmyslně podmíněny, opomíjí celé skupiny jedinců a subjektů poškozených krizí, a zcela postrádají étos solidarity a partnerství. Jakkoli je pomoc nahlas deklarována, ale reálně se jí nedostává. Vláda nepůsobí dojmem, že se snaží všem postiženým pomoct, ale spíše že hledá způsoby, jak se v co nejvíce případech z pomoci vykroutit. Současně je nám to vše prezentováno způsobem, jako by snad tyto prostředky paní ministryně tahala z vlastní kapsy, a ne z peněz, na nichž se podíleli všichni daňoví poplatníci.

Kacha Kastner, Hunt Kastner Gallery: Během krize jsme pomoc nedostali ani nepožádali o financování od státu. Soukromé galerie jsou zvyklé na delší dobu mezi příjmy, my musíme být na tyto časy neustále připraveni. Můžeme za zavřenými dveřmi pracovat měsíc nebo dva bez bankrotu, ale nejdůležitější období bude po uvolnění karantény - uvidíme, jak se ekonomika zotavuje. Je možné, že mnoho galerií bude v letošním roce muset vrátit dotační granty z důvodu výstav, které jsme byli nuceni zrušit na poslední chvíli. Navíc ještě stále nemůžeme předvídat, jak bude ovlivněn umělecký trh. Pokud stát sníží financování kulturního sektoru, pokud galerie zavřou a pokud trh s uměním vyschne, bude to docela katastrofální - a toto dění bude mít dlouhodobé nepříznivé účinky nejen pro soukromé galerie jako je Hunt Kastner, které mohou skončit, ale také pro umělce a celý komplexní umělecký ekosystém.

Ivo Andrle, filmový distributor a provozovatel kin Aerofilms:  Zatím vlastně nijak. Provozujeme artová kina, filmovou distribuci a restauraci, takže máme poměrně pestré zkušenosti. Naši zaměstnanci možná dostanou z programu Antivirus proplacenou část své výplaty. Žádali jsme o úvěr COVID. Neúspěšně, nesplnili jsme kritéria, doteď bohužel nevíme jaká. Ministerstvo kultury kinematografii do své miliardy nezahrnulo vůbec. Víme o tom, že nějaká opatření se chystají na úrovni Státního fondu kinematografie. Doufejme, že pro některá kina, distributory či producenty nepřijdou příliš pozdě. Víme, že se kina mají otevírat až v poslední vlně - a i poté bude jejich provoz zřejmě silně omezen. Informací a zpráv o pomoci je hodně, ale málokterá se dá považovat za finální, protože si často protiřečí i členové vlády. Takže to sledujeme a podporujeme společné snahy celého filmového průmyslu o jasnou argumentaci, proč by se na film nemělo zapomínat. Sami se samozřejmě snažíme minimalizovat ztráty. Z jedné strany úspornými opatřeními na straně nákladů a pak také realizací projektů, které by nám alespoň zčásti mohly pokrývat výpadek tržeb kin – ať už se jedná o naši online platformu aerovod.cz nebo třeba projekt Moje kino LIVE.

Madla Zelenková, PR, Studio Hrdinů: Jako divadlu nám nepomohl nijak a jako fyzickým osobám taky ne. Jenom odpustil daně v podobě zdravotního a sociálního pojištění.

Roman Bělor, ředitel festivalu Pražské jaro: Pražské jaro opírá své naděje stran pomoci státu v letošní komplikované situaci především o skutečnost, že uspělo v grantovém řízení ministerstva kultury v programu pro velké festivaly. Ministr Zaorálek deklaroval snahu pomoci pořadatelům uznáním nároku na čerpání prostředků z přiděleného grantu i na přípravu festivalu bez podmíněné vazby na jeho realizaci znemožněnou či radikálně ovlivněnou opatřeními státu reagujícími na pandemií. My jsme se rozhodli festival zachovat a transformovat jej operativně při využití veškerých dostupných možností a prostředků do on-line podoby. Pro zachování kontinuity nejen projektu, ale také fungování managementu, který mimochodem nyní finišuje práce na festivalech pro roky 2021 a 2022, potřebujeme od ministerstva především tyto projevy podpory a velkorysosti při vyúčtování přiděleného grantu. Za prvé uznat náklady, které byly vynaloženy marně na zrušené části původního festivalu. Za druhé uznat náklady na technické a personální zajištění reprezentativní on-line podoby festivalu. Za třetí umožnit oproti zvyklostem čerpat z grantu vyšší podíl nákladů na režii a mzdy managementu, protože nemáme žádné příjmy. Vracíme veškeré vstupné a máme vícenáklady i s jeho samotným vracením. Nevyužité prostředky - odhaduji cca 20 procent grantu - pochopitelně vrátíme. Obdobně se obracíme také na hlavní město Prahu, které rovněž slibuje velkorysost. Jsem si plně vědom, že mnozí umělci, kteří nemají žádné institucionální zázemí (zde bych ovšem rád připomenul, že i Pražské jaro je o.p.s. tedy nezisková organizace) jako OSVČ, rovněž tak mnohé soubory z OSVČ složené, případně všichni ti, kdo nemající granty, jsou na tom ještě mnohem složitěji. Proto také chceme zachovat významnou část koncertů, které budeme účinkujícím honorovat. Velmi si také přeji, aby stát, ať již v rámci resortu ministerstva či resortů dalších (stejně tak i města), na tyto umělce na volné noze, často významné osobnosti, myslel a byl v pomoci velkorysý. V naší branži není nikdo rozmazlený, ale všichni potřebujeme záruky kontinuity a naději do budoucna.

Aleš Loziak, Veřejný sál Hraničář, Ústí nad Labem: Žádali jsme o příspěvek na mzdy stálých zaměstnanců v rámci programu Antivirus. Dohoda byla schválena, další potřebné kroky pro vyplacení jsou v procesu. To je zatím jediná pomoc, kterou stát nám jako kulturní neziskové organizaci nabídl a kterou jsme využili. Důležité je ale poznamenat, že dle oficiálního popisu bylo velmi nesrozumitelné, zda se program Antivirus vztahuje i na neziskové organizace. Nejsem odborník, ale nemyslím si, že přídavné jméno „podnikatelský sektor“ nějak právně vymezuje, kdo může, a kdo nemůže do programu vstoupit. Prakticky až díky náhodě jsme zjistili, že se Antivirus vztahuje i na NNO. Původně jsme totiž od úředníků ÚP obdrželi informaci, že se tento program na nás nevztahuje. Problém samozřejmě není na straně úředníků, ale vlády, která nedostatečně předávala informace dalším orgánům státní správy. Pevně věřím, že ze strany ministerstva kultury přijde výzva na podporu, jak avizuje. Jistě tomu předchází i předmětný dotazník dopadu na kulturní sektor od IDU, u něhož ovšem některá data nebylo možno dodat v relevantních hodnotách – např. náklady za březen 2020. Chápu, že je potřeba co nejvíce podrobných údajů. Doufám snad jen, že složitá příprava přinese jednoduché, a pokud možno efektivní řešení, alias pomoc. Za Hraničáře se neobávám, že nezvládneme přečkat 2–3 měsíce výpadku tržeb. Obávám se ale, co bude následovat v dalších měsících a letech. Na kolik se tato situace projeví v podmínkách dotací a grantů v nadcházejících obdobích. Velice se bojím, že především místní státní správa bude snižovat objem finančních prostředků na kulturu na další roky.

Jiří David, výtvarník: Problém je v tom, že nevím, jak by  mi měl  vlastně konkrétně pomoci. A tak jsem stát o nic ani nežádal… takže mi jistě pomůže až tím, že zruší karanténu.

Nina Hedwic, Nová galerie:  Vzhledem k tomu, že nedostáváme granty, tak naší galerii zatím nijak. Možná nějaká pomoc existuje, ale já o ní nevím

Jakub Sedláček, nakladatelství Paseka: Co se týče vydávání knih, bilance je dosud chatrná a pravidla státní podpory se mění srovnatelně s rychlostí šíření infekce. Obávám se, že záchranný balíček ministerstva kultury nepovede ke skutečné sanaci ztrát. Povede spíše k úchylkám na trhu, neboť otevírá pole pro taktizování a vydávání titulů zbytných či nadhodnocených, které poslouží jako „věšáky“ na náklady, jimiž budou chtít nakladatelé své ztráty zalepit. Vláda mi karanténou vzala možnost osobní pracovní komunikace, a tím i rychlost rozhodování a pohotovost reakcí. Ale současně mi darovala prostor k soustředěnému přemýšlení a dělání kliků, což jsou věci, které za běžného redakčního ruchu v nakladatelství provozovat moc nelze.

Daniel Merta, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera, kterou provozuje Nadace české architektury: OSVČ pracující pro GJF si zažádali o kompenzační bonus. Grantová podpora schválená ještě před začátkem pandemie byla potvrzena. Teď čekáme, jaká další opatření stát či město nabídnou,  protože dochází k výpadku finanční podpory ze soukromého sektoru či od zahraničních institucí. Zásadní ale bude, v jakém režimu budou poskytovány dotace na další rok či léta. To znamená strategie kulturní politiky státu či hlavního města Prahy v delším časovém horizontu.

Petr Štědroň, Divadlo Na zábradlí: Zřizovatelem Divadla Na zábradlí je hlavní město Praha a musím říct, že od samého počátku koronavirové krize jsme ve velmi úzkém, každodenním kontaktu, nejen s odborem kultury magistrátu, ale se všemi řediteli příspěvkových organizací. Vyměňujeme si zkušenosti, vzájemně se radíme, zřizovatel se snaží situaci a hlavně poněkud zakalenou budoucnost aktivně řešit – mám na mysli nejen radní H. Třeštíkovou, bývalého ředitele odboru kultury F. Cipra a nového ředitele J. Sulženka, ale samozřejmě celý aparát úředníků, kteří k nastalé situaci přistupují konstruktivně, efektivně, velmi chápavě a vstřícně.

Ivan Hronec, distributor Film Europe a provozovatel kina Edison Filmhub: Státní pomoc má být v dobrém smyslu slova formální a cílená. Stát nám pomohl v odložení platby pronájmu pro Edison Filmhub, možností kompenzace platů zaměstnanců kina, baru a distribuce, v možnosti půjčit si bezúročně v naší bance. Z Edisonu nemáme druhý měsíc příjmy, a tak programy vlády sleduji, studuji a jsem za všechno vděčný. Ale tohle je krizová, nikoliv systémová pomoc. Otázkou není, jak mi stát v nastalé situaci pomáhá, ale jak se bude chovat, pokud se situace zopakuje nebo zhorší. Vím, že se to těžko poslouchá, ale musíme změnit závislost umění a kultury na státu, musíme najít komunikační kompromis s většinou ve společnosti a musíme rozšířit naše aktivity a příjmy tak, aby nás nepoložila další korona, nefunkční ministr nebo možný diktátor, který se rozhodne, že přispěje jen těm svým. Myslíme na nemyslitelné. Stát mi dnes pomohl tím, že mě jen utvrdil, že se na něj do budoucna nechci a nebudu spoléhat. 

Pavla Malinová, výtvarná umělkyně: Jako OSVČ – svobodné povolání malíř – jsem si zažádala o „pětadvacítku“. Byly mi posunuty dvě výstavy, zatím žádné zrušeny. Nemám galeristu a o prodeje se starám sama, takže i kupci, kteří měli přijít na Studio Visit, spíše nepřijdou. Lidé už poslední roky nevěděli, do čeho investovat, tak nakupovali umění ve velkém. I ti, kteří doposud šli po „jménech“, začali podporovat současné umění. Ale teď nebo později? Jsem pesimista. Mám něco našetřeno a pak nejspíš přijde i má krize. Pamatuji si, jak jsem po škole (v roce 2010) hledala práci a jak obtížné to bylo. Jen samé černoty bez jistot. Nyní čekám něco podobného, ne-li horšího. Na 25 tisíc (jídlo, bydlení, ateliér, zdravotní, sociální) jsem nárok měla. Na materiál pro práci už ne. Znám ale i jiné smutné příběhy, takže stát v mých očích spíše selhává. Mě „pomohl“, ale jinak NEPOMÁHÁ. Výstavy dělám bez honoráře, bez grantu a za své peníze s nadějí, že se něco prodá, to se ale bohužel neděje na výstavách. Aktuální situace by tuto otázku neměla otevírat, ale už konečně vyřešit. Začít umění více podporovat.

Jan Němec, spisovatel a editor literárního měsíčníku Host: Mé příjmy se skládají z více zdrojů, to je teď výhoda. Některých se nouzový stav nedotkl, časopis Host dál vychází, univerzitní semináře vedu online. Jiné příjmy jako podíl z prodejů knih se snížily a další jako honoráře z autorských čtení zcela odpadly. Jsem OSVČ, stát mi tedy na půl roku odpustil zálohy na sociální a zdravotní pojištění a nabídl mi kompenzaci 25 tisíc. Připadá mi to adekvátní a nežádal bych víc. Od státu však nečekám ani tak finanční pomoc pro mě osobně, ale pro obor, jehož jsem součástí. Nakladatelé a knihkupci, jazykoví redaktoři, grafici, překladatelé a další externisté se nyní skutečně mohli ocitnout na šikmé ploše. Nebo by to šlo říct takto: od státu nečekám ani tak přímou finanční pomoc, ale efektivní management krize. Finanční injekce mohou pomoci, ale daleko podstatnější je, abychom se co nejdřív mohli vrátit k práci. Stát má udělat, co je třeba, a zmizet. Ve skutečnosti nepotřebujeme stát, ale společnost.

Vratislav Šlajer, filmový producent, Bionaut: Bionaut podobně jako většina producentských firem pracuje projektově, takže naši spolupracovníci jsou většinou OSVČ a doufáme, že dosáhnou na pomoc v rámci tzv. pětadvacítky. Hodně nám také pomáhá, že se Státní Fond kinematografie nezastavil, umožňuje prodloužení projektů tak, že třeba nepropadne grant, který jsme měli na distribuci dětského filmu Mlsné medvědí příběhy v kinech a uzná nám již vynaložené náklady. Fond reaguje velmi pružně a chystá se vyhlásit další specifické výzvy, které nám mohou pomoci znovu rozběhnout výrobu filmů, až to bude možné. Je velmi důležité, aby zůstal funkční a bylo v něm dost prostředků. Může tak pomoci víc než univerzální nástroje, které jsou pod kuratelou MPSV a MPO.

Barbora Špičáková, galerie VI PER a Archiv výtvarného umění: Pracuji v Archivu výtvarného umění a v galerii VI PER jako OSVČ. Od března jsem doma s dětmi (0, 9,11,12 let) a jako všichni ostatní řeším pýchu, pytel, pysk, žahavce, magnetismus, reformaci, francouzštinu, svačiny, obědy, odpolední zábavu, do toho co tři hodiny kojení; je to nezvyk. Na to, že nemám několik měsíců peníze, ale kupodivu zvyklá jsem. Peníze (dotace) na celoroční činnost dostáváme pravidelně koncem března či v dubnu. To, že nyní přišla možnost zažádat si po měsíčním výpadku mzdy o náhradu, mi přijde báječné. A utvrzuje mě to v přesvědčení, že když se chce, tak to jde. Pojďme tedy vyjít vstříc všem, kdo se starají o kulturní přínos i v době, kdy nám všem neteče do bot, žádáme o to dlouhodobě a nikdy to nešlo. Bylo by to skvělé!

Jan Daňhel, střihač, pedagog FAMU: Odpověď je jednoduchá. Stát nepomohl nijak. Měl jsem od půle dubna stříhat film Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého, byla natočena jedna třetina, poté se kvůli pandemii natáčení stoplo. Film se bude muset kvůli hranicím přeobsadit a kdy se dotočí, je ve hvězdách. Bohužel jsem filmový střihač, který zároveň učí na FAMU. Tato kombinace se v této situaci ukazuje jako smrtící. Jako OSVČ nemám na podporu nárok, když jsem zaměstnán, pedagogická činnost je však honorována spíše dobrým pocitem z altruismu než penězi. Ale jsem šikovný rybář a houbař - když nebude sucho, tak snad své čtyři děti, ženu, psa a hypotéku nakrmím.

Kryštof Pavelka, dramatik a publicista: Osobně mám teď oproti mnoha kolegům výhodu, že nejsem výhradně závislý na výdělcích z živého umění. Čtyřměsíční výpadek příjmů z tantiém a honorářů z připravovaných projektů – jedna inscenace, na které jsem pracoval, se zrušila úplně, premiéra druhého projektu pro Městské divadlo v Plzni se odložila téměř o půl roku – by pro mne jinak byl samozřejmě existenčně likvidační. Nechci se tedy vyjadřovat ke státním kompenzacím, neboť o ně ani nehodlám žádat. Co však vnímám velmi silně, je tón veřejné debaty o umění a umělcích v časech krize a negativní roli řady politiků v této debatě. Včetně prezidenta republiky, bohužel. Výroky o hercích, co myslí jenom na prachy, mi přijdou směrem k umělcům na volné noze, kteří patří vedle zaměstnanců v gastro byznysu a cestovním ruchu k nejpostiženějším, jen stěží uvěřitelné. Na otázku „jak mi pomohl stát“ tedy odpovídám: mně nijak, protože nemusel. Veřejnému prostoru by ovšem velmi pomohlo, kdyby si některé hlavy pomazané odpustily svoje pindy.

Marek Toman, spisovatel a pracovník MZV: Naštěstí mám normální práci a připadalo by mi nekorektní ještě něco chtít. Bylo by ale ideální, kdyby stát podpořil literární festivaly, agentury a centra, knihovny a nakladatele. Knihy jsou přece lék na nenormální situaci. A velká podpora bude také otevření hranic. Píšu dál. To je myslím to, co by měl spisovatel dělat. Ne nutně psát o viru… literatura rezonuje nepřímo, třeba i se zpožděním. Na Facebook navíc dávám cyklus Kniha do karantény – vybírám tam knihy o samotě, o izolaci a o jejím překonávání.

Anita Krausová, herečka: Z mé zkušenosti bych řekla, že se stát o OSVČ - ani o ty pohybující se v kultuře - nikdy zvlášť nestaral. Bude-li tomu v době pandemie nějak jinak, nebo zda se snad něco systémově promění, na to je ještě s hodnocením brzy. Jednorázová injekce pro ty, kteří na ní dosáhnou, jistě není od věci. Ale vzhledem k tomu, že situace (konkrétně v kultuře) bude mít kromě těch přímých hlavně dlouhodobé dopady, domnívám se, že se dá skutečně až s odstupem říct, jestli stát situaci s OSVČ zvládl, či nikoli. Co lze ale s jistotou říct už teď, je to, že až současný stav opadne, budeme jiní - nejen my OSVČ, ale úplně všichni. Budeme bohatší o zkušenost. A kdyby nás konečně přesvědčila, že jsou nehmotné duchovní potřeby opravdu nedílnou součástí našeho bytí, a proto si nezaslouží být neustále pod Damoklovým mečem zániku a nebytí, bylo by to něco neuvěřitelného. Pak bychom si z toho zvláštního jara 2020 krom zkušeností se pandemií odnesli i schopnost konečně proměnit naše myšlení a vztahování se k věcem, které jsou přirozenou součástí našich tužeb. A to by nebylo málo.

Jan Vlček, filmový architekt: Požádal jsem o podporu a dostal jsem ji. 25000. Byl jsem mile překvapen a opravdu to pomohlo. Myslím ale, že je čas na nová řešení. Pokud jde o kulturu, jedna miliarda je na jednu stranu skvělá částka, na druhou je jedna tisícina z bilionu korun podpory hospodářství… Opravdu je tak nesmyslné zavedení nepodmíněného příjmu? Myslím, že to by byla účinná pomoc státu, a to nejen v „kultuře“. Nevěřím, že by se lidé váleli u Netflixu, popíjeli lahváče a byli takto spokojeni. Věřím naopak, že je to jedna z cest ke svobodě!

Milan Gelnar, majitel nakladatelství Argo: Jediná platforma, na které nyní prodáváme, je kosmas.cz. Argo bude žádat o finanční příspěvek v rámci kurzarbeitu. Půjčky z programu Covid nežádáme, Covid I se ukazuje jako pomalý a neefektivní nástroj pomoci – po měsíci od spuštění přiklepl ze 3200 žadatelů podporu pouze 200 subjektům. Covid II se nás v Praze netýká a bude stejně pomalý a nanicovatý. Covid III a Covid Praha je jen přislíben, není vyhlášen. Ministerstvo kultury má na „záchranu“ nakladatelů vyčleněno 20 miliónů – co dodat. Jednoduché a efektivní, administrativně nenáročné možnosti pomoci ekonomice jako celku stát nevyužil. Ekonomiku vede do pekel: pomohlo by odpuštění nebo odložení sociálních odvodů, odvod DPH jen ze skutečně zaplacených, a ne z vystavených faktur, cílená finanční přímá pomoc státu,  aby se udrželo co nejvíc firem v běhu a lidé nemuseli na pracák. Do budoucna očekávám veliký ekonomický průšvih, protože kultura je do značné míry navázaná na ekonomické donátory a zdroje. Nebude horší, ale bude hledat jiné formy projevu.

Janek Lesák, režisér a umělecký ředitel divadla NoD: Jako OSVČ můžeme žádat o podporu, jako divadla o mimořádné dotace, a v červnu můžeme otevřít. Jenomže ani za běžného stavu si nemůžeme dovolit zaměstnance, většina našich herců, techniků a personálu pracuje na dohodu o pracovní činnosti (DPP), takže těch 25 tisíc se jich prostě netýká. Většinu času teď trávíme pokusy najít jim aspoň malou možnost výdělku. V drtivé většině se nám to nepovede. Sám jsem naštěstí aspoň OSVČ. Z podpory 500 korun na den se snažím pokrýt nájem, poplatky, jídlo a základní finanční pomoc svojí holce a mámě, které obě pracovaly na DPP. Nejde to, no. Finanční polštář na tři měsíce s platem z kultury je regulérní sci-fi. Mělo by být možné zažádat pro divadlo o mimořádné dotace, ale nevíme, za jakých podmínek. Víme, že v od června můžeme hrát, ale taky nevíme za jakých podmínek. Otevírat divadla v červnu je podobný byznys jako začít teď kšeftovat s vánočními stromečky. Většina z nás tedy nemá práci do září. Jestli do té doby přijde ještě nějaká podpora, nevíme.

Jan Burian, písničkář: Osobně žádnou pomoc neočekávám, nějak si poradím. Horší je, že prezident, premiér, ministři i většina poslanců jsou opilí mocí a vypadá to, že jim nezáleží na vzdělanosti ani kulturnosti národa.   To není radostná vize. A tak se bojím, že tu hloupost a sprostota zvítězí nad vzdělaností a slušností.

Miroslav Švec, Nomads of Prague, pronájem hudebního vybavení pro živé akce a produkce evropských koncertních turné: Počínaje 11. březnem se pro nás všechno zastavilo, máme nulové tržby a provozní náklady zůstaly ve stejné výši – každý měsíc provozu nás stojí cca 350 000 Kč. Máme finanční rezervu do konce léta a doufáme, že v září už se něco začne dít a budeme mít alespoň nějaké příjmy s výhledem na možné zlepšení. Pokud se tak nestane – ať už z důvodu zavřených hranic nebo pokračujícího zákazu hromadných akcí – tak už to likvidační bude. Z povahy toho, čím se zabýváme, jsme naprosto závislí na živých produkcích (koncerty, festivaly, evropská turné převážně amerických kapel). Všechno plánujeme minimálně 6 měsíců v předstihu, běžné byly i rezervace na rok dopředu. Nastartovat náš chod po současných restrikcích bude trvat možná i roky. A nikde není psáno, že se to povede. Už jsme se smířili se ztrátou 2 miliony, kterou pokryjeme z rezervy. Náhradní možnost financování nehledáme. Bezúročná půjčka od vlády pro nás nedává smysl: nemůžeme se zadlužit, a přitom nevědět, zda budeme schopni půjčku splácet. A také si upřímně nemyslím, že na ministerstvu kultury bude dnes nebo kdykoliv v budoucnu někdo, koho zajímají naše problémy.

Antonín Soukup, módní návrhář a spolumajitel značky La Formela: Žádali jsme o „pětadvacítku“, ale ještě nevíme, jestli ji dostaneme - zatím nic nedorazilo. Obecně myslím, že stát by měl teď o kulturu pečovat mnohem víc než normálně - a módní tvorbu beru jako součást kultury. Potěšilo by nás, kdyby se o nás někdo zajímal, kdyby poslali z ministerstva kultury nějaký dotazník například. Pomohla by nám úleva na nájemném, máme vlastní showroom, který teď přestal fungovat, dost nás to finančně tíží a brzdí v tvorbě.