Kultura v karanténě

Podle čerstvě zveřejněných dat se loňskou celosvětově nejnavštěvovanější výstavou stala akce čínského umělce Aj Wej-weje, kterou v brazilském Centro Cultural Banco do Brasil zhlédlo denně přes devět tisíc lidí. Podle serveru The Art Newspaper, který čísla spočítal, se tím autor stal „nejpopulárnějším umělcem na světě“. Celkovou nejvyšší návštěvnost pak měl už tradičně pařížský Louvre s bezmála deseti miliony lidí. Už teď je zřejmé, že podobných čísel se za rok při sčítání letošní kulturní žně nedočkáme. Pochopitelně nejen v muzeích a galeriích.

Globální úbytek publika budou hlásit divadla, kina, koncertní sály a vůbec všechny instituce, u nichž jsme si zvykli dlouhá léta měřit jejich úspěšnost právě návštěvností a tím i finanční soběstačností. To se týká také prodeje knih. Čím je autor populárnější, tím větší šanci má, že na svou další práci sežene peníze, a nejen od fanoušků nebo sponzorů, ale také od státu. Je tedy načase začít měřit úspěšnost novým, respektive jiným metrem. Při pohledu na snahu českého státu pomoci kultuře v aktuální těžké době je přitom zjevné, že právě definice těchto nových měřítek bude hodně tvrdým oříškem.

Dotace za úspěch

V době pravicových kabinetů u nás převládla tendence přispívat na kulturu, které se nejvíc dařilo. Vrcholem těchto paradoxních dotací pro úspěšné byl před dvanácti lety projekt pražského magistrátu, který pod vedením Pavla Béma platil nejvíc divadlům, kam chodilo nejvíc lidí, protože dělala nejméně náročné umění. Až…