Amanda Gorman předvedla před Kapitolem sílu angažované poezie

Autor těchto řádek patří mezi ty, které poezie nikdy moc nebavila, ačkoli beletrii měl rád už od dětství. Zní to jako klišé, ale nejspíš na tom mělo hlavní zásluhu české školství. Na základní škole a ještě více na gymnáziu představovalo slovo poezie především povinnost drtit se nazpaměť názvy básnických sbírek od Vrchlického, Seiferta nebo Nezvala, stejně jako se biflovat správné výklady jejich děl a obojí pak zpaměti odříkat při zkoušení.

Veršované sbírky působily jako něco povinného, vyumělkovaného, samoúčelného a strašně nudného. Můj vztah k poezii se zlepšil až na vysoké škole po objevení Kerouaka, Blakea, Thomase či Hraběte, jejichž tvorba ukazuje, že báseň může zachytit autentický prožitek, stav mysli nebo emoci mnohem lépe než jakýkoli jiný útvar. Poezie přesto i poté zůstávala žánrem, jemuž jsem se raději vyhýbal.

Když jsem však tento týden sledoval televizní přenos z inaugurace amerického prezidenta Joea Bidena, patřila pro mě mezi vrcholy celého ceremoniálu pasáž, kde mladá básnířka Amanda Gorman odrecitovala svoji báseň The Hill We Climb (Hora, na kterou stoupáme). A z nadšených reakcí na sociálních sítích bylo znát, že nejsem sám, koho obecně neznámá a talentovaná umělkyně okouzlila – na Twitteru ji hned chválili bývalý prezident Barack Obama i moderátorka Oprah Winfrey.

Sledovat dvaadvacetiletou Gorman, jak naléhavě odříkává aktuální verše o Americe, jejíž demokracie je ve smrtelném nebezpečí, přesto se však nevzdává, byl silný zážitek. Chvílemi to sice mohlo působit až hollywoodsky, ale Gorman dokázala vyjádřit to, co jiní dlouze píší v komentářích a článcích či říkají v politických proslovech. Její báseň vyjadřovala upřímnou hrůzu z nedávného násilí v Kapitolu, ale i víru v lepší budoucnost.

Při vystoupení Amandy Gorman jsem si vzpomněl na svůj středoškolský odpor k poezii a přemýšlel, čím to je, že její verše dokážou skrz tuhle hluboce zakořeněnou nechuť proniknout  s takovou lehkostí a zanechat ve mně silnou emoci. Text básně The Hill We Climb, kterou držitelka americké národní ceny pro mladé básníky napsala na objednávku přímo pro inauguraci a do níž zahrnula i strach z nedávného násilí v Kapitolu, je bezpochyby dobře napsaný.

Pokud si ho ale člověk čte z obrazovky, účinek není zdaleka takový, jako když slova melodicky dříkává sama autorka. Když si člověk její vystoupení přehraje znovu, všimne si, že si básnířka pomáhá lehkými pohyby rukou, hlavou a mírně se pohupuje do rytmu, čímž veršům ještě dodává na životnosti. Trochu to vypadá, jako kdyby rapovala. Vzpomněl jsem si při těch záběrech na jiné setkání s poezií, které se odehrálo poměrně nedávno a také všechny překvapilo. Odehrálo se před rokem a půl při demonstraci, kterou pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii na protest proti politice Andreje Babiše.

Byl slunečný letní den a na pražské Letenské pláni se tehdy shromáždilo čtvrt milionu lidí, což tohle místo nezažilo od roku 1989. Ke shromážděnému davu z pódia mluvili herci, aktivisté, politici i zemědělci, většinou s politickými projevy či morálními apely. Na pódiu se pak v jednu chvíli objevili také dva mladíci vystupující pod přezdívkami Tukan a Anatol Svahilec. Z reprobeden se v ten okamžik místo proslovů začal ozývat veršovaný příliv slov. Terčem divokého, naštvaného a rýmovaného proudu vědomí byl Andrej Babiš, jeho politika založená na koncentraci moci a majetku – a vše působilo to spontánně a autenticky.

Vystoupení veřejnost zaujalo a s oběma protagonisty se poté objevily rozhovory o disciplíně, kterou provozují - tedy slam poetry, která vznikla v USA a jejíž esencí jsou právě živá vystoupení, obracení se k publiku, aktuálnost tématu, stejně jako hra s rytmem slov. „Na Letné jsem se zabalil do svého světa, kde jsem jenom já a moje naštvanost, a dostal se do rozpoložení, abych text odříkal co nejlíp. Samozřejmě, že jsem tu obrovskou energii cítil. Valilo se to na mě jako vlna, ten náboj byl obrovský. Nic takového jsem nikdy předtím nezažil,“ popisoval tehdy Robert Netuka alias Tukan zážitek z veršování pro plnou Letnou v rozhovoru pro Respekt.

Zároveň nezapomněl dodat, že kromě rýmů je pro něj zásadní obsah veršů. „Využívám slam poetry jako uměleckou formu, která může zajímavým způsobem předat fakta a politické hodnotové postoje,“ řekl Netuka, který je občanským povoláním pracovník neziskovky pomáhající přistěhovalcům. Ve svých básních kritizuje rasismus, světové diktátory, ale i kapitalismus. Člověk, který někdy viděl jeho vystoupení nebo navštívil večer básníků slam poetry, si musel při vystoupení Amandy Gorman všimnout velké podobnosti s touto disciplínou. Také její poezie je angažovaná, zároveň si dává záležet na rytmu pro co nejsilnější efekt. Stejně jako Tukan je současně básnířkou, performerkou i aktivistkou. A kromě toho absolventkou sociologie na Harvardu, pracuje pro OSN a v občanském životě se snaží bojovat proti rasismu nebo diskriminaci žen.

I proto její angažovanost a živý projev vyznívají autenticky a samozřejmě, nikoli naivně, uměle nebo propagandisticky. „Ve své básni se nebudu snažit maskovat, co jsme zažili v posledních několika týdnech, nebo spíše v posledních několika letech,“ řekla Gorman před inaugurací deníku New York Times. „Pokusím se použít svoje slova k tomu, abych naznačila cestu, na níž se naše země může znovu spojit a uzdravit,“ dodal předtím, než vystoupil na pódium a řekla mimo jiné verše: „Protože vždycky existuje světlo, /když jsme dost odvážní, abychom ho viděli./ Když jsme dost odvážní, abychom jím byli.“