Žena, která zůstala svá

Kamera ostří na zářivě bílou omítku venkovského stavení, pečlivě střižený trávník a zeleň okolních stromů. Vše dohromady skládá téměř dokonalý obraz venkovské pohody. Idylu čas od času naruší pouze záběry, jimž vévodí štíhlá plavovlasá žena sedící nehnutě u zahradního stolku. Na sobě letní šaty, tvář opřenou o pěst, oči zabodnuté do novin a přísný výraz – očividně se snaží kameru ignorovat a dává najevo, že je jí celé natáčení na obtíž. 

Je léto roku 1989, žena před kamerou se jmenuje Olga Havlová a její muž Václav se právě rozhodl natočit dokument o jejich společné chalupě zvané Hrádeček. Dávno už to není nenápadný víkendový dům, který si roku 1967 coby mladí manželé pořizovali. V průběhu let se v malebném údolí v podhůří Krkonoš odehrálo hodně zásadního pro moderní dějiny této země.

Vznikl tu proslulý Havlův dopis tehdejšímu prezidentovi komunistického Československa Gustávu Husákovi, ve stodole natáčela a koncertovala skupina The Plastic People of the Universe a uváděla se tady představení zakázaných Havlových her. Pedantsky vedená návštěvní kniha byla plná záznamů o návštěvách významných zahraničních spisovatelů a politiků.

Pán domu s důkladností sobě vlastní provází po jednotlivých pečlivě zařízených pokojích i zahradě. Nakonec si přisedne na zahradní křesílko vedle Olgy, která vše stále ignoruje. Václav Havel mluví a mluví a pak jakoby jen tak mezi řečí prohlásí, že součástí záběru na „tento kout“ musí být i záběr na jeho ženu. Olze jemně zacukají koutky, rychle ale opět nasadí kamenný výraz. Manžel začíná výklad o své „celoživotní souputnici“ a jejích vlastnostech, ke kterým patří mimo jiné „odpor ke každému zvěčňování“.

Olga sedí jako socha, jen ve chvíli, kdy Václav ironicky komentuje její pasivitu, si na chvíli zakrývá rukou ústa a přemáhá smích. Rychle však zase nasazuje výraz sfingy. „Olgo, řekneš nám něco?“ udeří nakonec Václav na svou ženu zvýšeným hlasem. Paní domu se konečně podívá do kamery, s nehraným úsměvem řekne rezolutní „ne“ a opět zabodne oči do novin. 

O půl roku později se těžko přístupná žena stane první dámou tehdejšího Československa a bude se těšit podobné oblibě jako její extrémně populární manžel. Je to ale trochu paradox: Olga Havlová se totiž v roli manželky prvního porevolučního prezidenta moc nemění. Dál o sobě nerada mluví, nerada se fotografuje, má odpor k oficialitám a nad povinnosti první dámy staví svou svobodu.

Tato žena má něco, co se v jejím okolí jen tak nevidí: vlastní styl. Vždy jasně věděla, co chce a co nechce, a dovedla si to za všech okolností obhájit. Díky tomu spolehlivě vzbuzovala u svého okolí respekt – ať už ho tvořili sebevědomí intelektuálové, undergroundoví hudebníci nebo světoví politici. Hrdosti a pevnosti se naučila od svérázné matky, dělnice z pražského Žižkova, jejíž jednoduchá poučka pro život velela věřit sama sobě a zásadně neustupovat tlaku zvenčí. Této vcelku banální, ale v praxi často obtížně naplnitelné zásady se Olga Havlová držela celý život.