Příběhy svobody

Z Národní do války - PETRA PROCHÁZKOVÁ
Jan Brabec

Nikdy netušila, že něco takového zažije: kolem ní zběsilá střelba, mohutné výbuchy, oblaka prachu a vyděšené výkřiky. Ona sama se pak mezi hromadami sutin rychle proplétá v ochranné vestě a s přilbou na hlavě směrem k centru boje a s kamerou na rameni zblízka snímá zprávu celému světu – postup ruských tanků přes barikády mrtvých a raněných těl.

Zhruba tak probíhal jeden ze všedních pracovních dní válečné zpravodajky Petry Procházkové v polovině 90. let. A zažila jich opravdu požehnaně: za konflikty na východ od našich hranic vyrazila jako novinářka Lidových novin krátce po revoluci a během dlouhých jedenácti let prošla snad všemi válečnými dramaty na území bývalého Sovětského svazu. Nejenže tak měla unikátní možnost z první ruky poznat, co komunistický režim vlastně znamenal, ale navíc se jí splnil dávný sen: být svým vlastním pánem, a navíc zrovna tam, kde se něco opravdu hodně důležitého děje.

Absolutně svobodná
„Díky svému tak výjimečnému povolání jsem byla takřka absolutně svobodná. Vždyť kdo by chtěl dělat válečnou reportérku a všechno včetně zdraví a života denně riskovat,“ říká dnes o svém příběhu Petra Procházková (45).

Vraťme se ale na začátek, před 17. listopad 1989. V té době budoucí reportérka uklízela železniční vagony za sto jedenáct korun denně, poslouchala Svobodnou Evropu a ráda ve volném čase chodila s přáteli do hospod, kde s oblibou popíjela „zelenou“. Zkrátka zažívala podobně jako celá řada jiných poměry tehdejšího komunistického Československa. Právě ji vyhodili z časopisu Květy, kde se jako čerstvě vystudovaná novinářka snažila psát o ne tak úplně poplatných tématech – třeba o neutěšených pracovních podmínkách pracujících žen v textilkách. Podepsala Několik vět a pilně docházela na protivládní demonstrace během takzvaného Palachova týdne, kde ji policisté jednou nemilosrdně ztloukli a obvinili z napadení veřejného činitele.

„Přesto to byly docela veselé časy nabité nějakou novou předzvěstí,“ vzpomíná Petra Procházková. Osudného 17. listopadu, jak prý bylo jejím tehdejším zvykem, vstala v jedenáct hodin dopoledne, s kamarádkou si uvařily polévku z pytlíku od „Vitany“ a vyrazily na „demošku“ pod okny svého bytu na pražském Albertově, odkud se pak šlo směrem na Národní třídu. „Kamarádce tam rozbili brýle, mně se podařilo uprchnout,“ popisuje pověstný dramatický střet s policejním kordonem.

Hrdina mandarinkové války
Po bezprostředních hektických revolučních dnech pak nastoupila do tehdy se nově rodícího svobodného tisku – už zlegalizovaných Lidových novin. Tam prý nejdříve tehdejšímu šéfredaktorovi Jiřímu Rumlovi „vařila kafe“ a seznamovala se s novými lidmi. Postupně pak začala psát o nově otvíraných „ženských tématech“, o kterých se dřív mlčelo – třeba o umělém oplodnění či o tehdejší neutěšené situaci romských žen nebo postižených. „Přestávalo mi to ale stačit, já měla celoživotní touhu cestovat a objevovat,“ popisuje Petra Procházková. V té době dostala nabídku od Lidových novin vystřídat Jaromíra Štětinu na místě dopisovatelky listu v tehdejším rozpadajícím se a dramaty nabitém Sovětském Svazu. I když neuměla rusky ani anglicky, v roce 1992 okamžitě vyrazila do Moskvy a to bylo – jak se později ukázalo – fatální rozhodnutí: ze tří měsíců se totiž stalo dlouhých jedenáct let putování z jednoho válečného konfliktu do druhého. „Začátek byl ale šílený: v Moskvě jsem nikoho neznala, bylo to hnusné depresivní město, v bytě byli švábi a já neměla žádné spojení se světem. Celé měsíce jsem probrečela,“ popisuje.

Časem se však v novém prostředí adaptovala a začala se jí otvírat novinářská cesta do „útrob“ tehdejšího Ruska – řada čtenářů si dodnes pamatuje její strhující reportáže z bojů o moskevský parlament. Hned nato vyrazila do Abcházie a připadala si jak z filmu: lítala mezi střelami a bombardováním skrz bojovou frontu z jedné strany na druhou a prý se tehdy „strašně bála“: Popisovala vypálené a vyvražděné vesnice, zaznamenávala příběhy po zuby ozbrojených vojáků, kteří ještě před pár dny byli třeba pokojnými rolníky. „Působilo to všechno strašně silně a postupně začíná být problém zachovat si novinářskou nezávislost a objektivitu. Prostě vidíte, jak obrovská země drtí jednu maličkou, zastrčenou zemičku,“ vzpomíná Petra Procházková.

Celý článek najdete v Respektu 47/09.