0:00
0:00
Z nového čísla20. 6. 20153 minuty

Pozor, uprchlíci

Dvakrát jsme se o ně dokázali postarat. Proč teď panikaříme?

Uprchlíci v Bavorsku
Autor: Matěj Stránský

Milan Chovanec je mužem lidu. Tváří se tak, přemýšlí tak a mluví tak – třeba když přijde řeč na uprchlíky. „Jsou to chudáci, ale nenecháme si rozvrátit zemi,“ řekl nedávno deníku Právo. Ministr vnitra je prvním místopředsedou strany, která kdysi vznikla z étosu mezinárodní spolupráce a solidarity se slabšími, jako sociální demokrat však hovoří jen zřídkakdy. Především vystupuje jako běžný občan roku 2015 a ten je znejistělý. 

Obava a nejistota se zemí šíří od chvíle, kdy začalo hrozit zavedení kvót na rozdělení utečenců po Evropě. Odmítání neznámých Arabů a Afričanů držených zatím v táborech na evropském jihu spojuje obyvatele malých vesnic i větších měst, levicové ministry, pravicovou opozici, komunisty i tajné služby. Dlouhodobě rozdělená společnost táhne za jeden provaz, jako by konečně našla svůj národní zájem: zabránit příchodu 1800 lidí ze Sýrie a východoafrické Eritreje.

↓ INZERCE

Není to přitom tak dávno, co v této zemi mnohem větší počty uprchlíků nikoho zvlášť nevzrušovaly. V polovině devadesátých let přišlo z Bosny 3500 běženců, většinou muslimů. Zhruba dva tisíce z nich zůstaly. Koncem devadesátých let, po další balkánské válce, přišlo tisíc uprchlíků z chudého Kosova. Tehdejší vláda Miloše Zemana pronajala soukromé penziony ve vsích a městech rozesetých po celé republice a utečence do nich ubytovala.

Česko náročný úkol opět splnilo, Kosované se po konci občanské války vrátili domů. „Češi to zvládli. Měli jsme vše, co jsme potřebovali,“ vzpomíná Hanushe Blakčoriová z Brna, jedna z mála, kteří zůstali. „V práci kolegové říkali, že jsou proti uprchlíkům, protože nejsou z Evropy, zůstanou tu a budou z nich teroristi. Ale tomu nevěřím, před terorem přece utíkají a jsou to normální lidi. Nerozumím tomu, že se tak bojí.“

I obal R26 Autor: Respekt

Česko by mohlo být hrdé na to, že poměrně brzy po sametové revoluci zvládlo dvě uprchlické krize, a s touto zkušeností se jako sebevědomý, poměrně bohatý stát postavit k nové výzvě. Hrdost a sebevědomí jsou však jakoby zapomenuty a stejně je ve veřejné debatě nepřítomen další pozitivní fakt: mezi odborníky na migraci sdílený názor, že český azylový a integrační systém je v mnohem lepší kondici než v ostatních postkomunistických zemích.

Jaké jsou důvody odmítavého postoje? Jak se u nás o cizincích a migraci bavíme? Proč zdejší politické elity nemají chuť veřejnosti něco vysvětlovat?  Čtěte v Respektu 26/2015, který vychází v pondělí 22. června (k dispozici je i pro čtečky Amazon KindleiPad/iPhone, tablety Android a v audioverzi).


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].