Přísudek jmenný za všechny prachy. Jak ušetřit stovky milionů ve vzdělávání?

Jeden z důvodů, proč se nedaří zvýšit efektivitu a kvalitu maturitních testů, je poněkud kuriozní. Anonymizovaná data a podrobnější výsledky maturit zveřejňuje Cermat až v polovině prázdnin. Tedy v době, kdy už veřejnost a média nezajímají. Jarní kolo maturit je uzavřeno, začátek dalšího školního roku i opravné termíny daleko a všichni na prázdninách. Jak dopadly jednotlivé úlohy? Jak jsou obtížné testy ve srovnání s ústními zkouškami? Co obsahují a neobsahují anonymizovaná data? Co jsme se z nich dozvěděli o smysluplnosti zařazení jednotlivých úloh? Podklady k odpovědím na tyto otázky už Cermat zveřejňuje ve velmi slušné podobě, ale ono zpoždění spolehlivě zaručuje, že zájem je minimální. Posledního července výsledkům maturit aspoň malý text věnovaly dva velké zpravodajské servery, jinak bylo ticho po pěšině.

Přitom jsou letos výsledky mimořádně ilustrativní a dávají šanci vysvětlit, co a proč by bylo vhodné na maturitních testech změnit. Soustředíme se pro názornost na dvě úlohy testu z češtiny, na nichž selhávali maturanti nejčastěji (podívat na zadání se můžete ZDE).

Ta první ukládala najít v poměrně rozsáhlém textu přísudek jmenný se sponou a pak dvě podstatná jména rodu ženského, která mají funkci podmětu. Zvláště první část úlohy dělala maturantům problémy. Příslušný přísudek nenašlo víc než osm žáků z deseti. Přísudek jmenný se sponou je v tomhle směru premiant. Objevuje se v testech opakovaně a pokaždé patří k úlohám s nejnižší mírou úspěšnosti. Je znalost této specifické podoby přísudku opravdu tak klíčovou dovedností, abychom kvůli ní vyhodili od maturity stovky absolventů středních škol?

Osobně mám na rozlišování důležitého a nedůležitého v maturitních testech z češtiny jednoduchou pomůcku. Během každého pracovního týdne „vyrobím“ a zrediguji desítky textů. Od novinářských po analytické a odborné až k dialogům ve scénáři. Jestliže se mi ani po letech tohoto intenzivního tréninku některé znalosti v hlavě neuchytí a musím si je opakovaně dohledávat, nebo se jít zeptat manželky (je češtinářka), soudím, že příliš praktické nebudou. Přísudek jmenný se sponou je přesně ten případ. Pro běžného, byť i profesionálního uživatele jazyka je to znalost zcela neužitečná. A maturitní a přijímací testy z češtiny z produkce Cermatu jsou dobře ze třetiny až poloviny přehlídkou takových „nezbytných znalostí“.

Druhá „vražedná“ úloha vypadá smysluplněji. V delším textu máte najít čtyři slova, která jsou zapsána s pravopisnou chybou. A máte je napsat správně. Pravopis rozhodně je důležitá znalost a máme ji ověřovat. Ale je otázka, co touhle úlohou vlastně ověřujeme. Vede se o tom už delší dobu odborná debata. Nezjišťujeme totiž, jestli žák umí psát bez chyb, ale zda umí najít chybu v textu někoho jiného. Je to v podstatě dovednost korektora. A to se na většině našich středních škol necvičí.

Pochopitelně, je to profese dosti vzdálená třeba práci elektrikáře, veterinářky, ekonomky či stavbyvedoucího. Ti všichni jistě mají psát bez chyb, ale redigovat budou jen výjimečně. Výsledek? Jen o dvě desetiny větší úspěšnost než u zlotřilého přísudku a spony. Všechna čtyři slova našli a opravili sotva dva žáci z deseti. Což mimochodem znamená, že neuspěli ani mnozí absolventi gymnázií, pro něž jinak není maturitní test žádná významná překážka.

Vzhledem k tomu, kolik potřebujeme v reálném životě korektorů, to tragédie není. Z hlediska výsledků maturit už je to horší.  Jen na těchto dvou úlohách mohl maturant ztratit až sedm bodů z padesáti možných. Přitom o propadnutí nejčastěji rozhoduje bod či dva. A jsme u těch milionů zmíněných v titulku. Nešikovně zvolenými úlohami – o obou případech se ví a diskutuje léta, ale podobné příklady bychom našli třeba i v matematice – vyhodíme od maturit každý rok tisíce lidí. Část z nich uspěje na podzim. Pokud ne, velmi často opakují studium. Někdy jen rok, někdy víc. Na to studium stát přispívá, každý měsíc několik tisíc na žáka, a velmi často platí zcela zbytečně. Nemluvě o těch, kteří neuspějí ani napotřetí - tedy ve výsledku mají jen základní vzdělání (nebo výuční list, pokud maturují na nástavbě) a z výrazně nižších příjmů platí výrazně nižší daně.

S tím, že moje masérka či automechanik neví, co je přísudek jmenný se sponou, jsem smířen. Dokonce i očnímu lékaři bych to odpustil. Vyhazování desítek a stovek milionů korun (to je pořád velmi střízlivý odhad), které by se daly ve školství využít efektivněji, mi ale opravdu zvedá tlak. Kromě jiného proto, že tohle je vada snadno odstranitelná prostou analýzou maturitních dat. Stačilo by s rozmyslem zařazovat do maturitních testů úlohy, které opravdu ověřují něco důležitého a neknokautují maturanty nesmyslnými a neužitečnými požadavky, jež pouze vyhazují veřejné peníze z okna. Opravdu nerozumím tomu, proč se něco takového po léta děje a není v tomhle směru dovolání.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

P. S. Že opravdu nejde o nový problém, dokládá mimo jiné tento tři roky starý blog. Tehdy se odhadovaly roční vícenáklady na opakované studium až v řádu miliard. Na tento problém několikrát upozornila i tehdejší ministryně Kateřina Valachová a její nástupci. Cermat udává, že těch, kteří neuspějí u maturity ani na třetí pokus, je dlouhodobě zhruba 5 procent, tedy jde o tisíce žáků. Agentura pro sociální začleňování vyčíslila, že jeden předčasný odchod ze středoškolského studia, kdy žák skončí jen se základním vzděláním, stojí stát v dlouhodobém horizontu 13 milionů korun. Co ani dnes nelze dohledat, je číslo, které by říkalo, kolik z maturitních propadlíků opakovaně studuje, jak dlouho a kolik to ročně stojí. Pokud někdo z povolaných čtenářů o takových údajích ví, budeme vděční za poznámku v diskusi.