Angelina republika

Harmonické splynutí mezi Angelou Merkelovou a jejími Němci je dokonáno. Kancléřka ve víkendových volbách získala tak velký podíl hlasů, který se v časech stále roztříštěnějšího stranického systému zdál být nemožným. Moc nechybělo a křesťanští demokraté mohli vládnout dokonce s absolutní většinou, což se jim naposledy povedlo za časů kancléře Adenauera na přelomu 50. a 60. let. Je zřejmé, že se Merkelová tak nyní zařadila po bok tohoto legendárního kancléře a dalších tří, čtyř politických velikánů demokratického Německa. K tomu do „volebního eintopfu“ přidávám čtyři rychlé povolební postřehy:

1. Křesťanským demokratům chybí pět mandátů k absolutní většině a budou muset hledat koaličního partnera. Nabízejí se Zelení nebo sociální demokraté, kteří ovšem z takového partnerství musí mít strach. Před lety už Angela Merkelová velké koalici předsedala - a po jejím čtyřletém trvání sociální demokraté coby menší partner ztratili kolem deseti procent hlasů, čímž dosáhli historicky zdaleka nejhoršího výsledku.

Teď se stalo totéž: Merkelová převzala hlasy dvou milionů bývalých voličů od koaličního partnera z liberální FDP, který se vůbec poprvé v dějinách Spolkové republiky vůbec nedostal do parlamentu. Kancléřka sice ve večerní televizní debatě uklidňovala, že to není její vina, a dávala jasně najevo, že nechce jednobarevnou menšinovou vládu. Ale opravdu tím Zelené a sociální demokraty přesvědčila?

Němečtí novináři považují za nejvíce pravděpodobné uzavření velké koalice se sociální demokracií, která naposledy v letech 2005 až 2009 zemi úspěšně provedla finanční krizí. Spolupráce v rámci této koalice byla podle znalců německé politiky mnohem lepší než v rámci té minulé, středopravicové s FDP. Opakování úspěšné spolupráce má ovšem zmíněný háček: v letech 2005 až 2009 - zjednodušeně řečeno - sociálnědemokratičtí ministři vypracovali ta nejpodstatnější vládní rozhodnutí a Angela Merkelová pak u voličů sklidila plody úspěchu. Riskovali by sociální demokraté znovu takové partnerství, anebo se tentokrát budou chovat mnohem asertivněji? Koaliční vyjednávání právě začíná a kdo ví, jestli populární Angela nezůstane nakonec osamocena (viz V čele, ale sama)…

2. Hlavním poraženým voleb jsou samozřejmě liberálové z FDP. Dosud zasedali ve všech parlamentech demokratického Německa a dlouho platili za nezbytný korektiv větších stran – bývali menším koaličním partnerem nejprve křesťanských demokratů, poté sociálních demokratů a naposledy zase křesťanských demokratů. V posledních deseti patnácti letech se však němečtí esejisté a komentátoři stále častěji ptali, zda země tuto stranu ještě potřebuje? Zda se někdejší strana vzdělaných akademiků nestala jen lobbyistickým nástrojem na hájení zájmů dobře vydělávajících podnikatelů a manažerů. Během minulých čtyř let se každopádně ukázalo, že sliby o zavedení minimálním státu a nižších daní nejdou v praxi uskutečnit a FDP nepřišla s jiným ideálem, s novou vizí. Volební debakl je výsledkem tohoto selhání a bude zajímavé sledovat, zda příští vedení strany najde liberálům nové téma, s nímž se zase do vrcholné politiky vrátí.

3. Velké zklamání zavládlo i u Zelených, kteří se ještě před měsícem těšili na nejlepší výsledek historie. Nakonec se vrátili na skromných osm procent hlasů - nepovedlo se jim tedy pokračovat v trvalém růstu minulých let. Viditelné jsou tři příčiny neúspěchu. Straně uškodila několik měsíců trvající a místy dost přehnaná debata o tom, že její vlivní politici v divokých 80. letech – ke kterým v Německu patřily i debaty o radikálních změnách všeho druhu - hájili pedofilii.

Z hlediska volební taktiky byl nešťastný i návrh na zavedení čistě vegetariánského dnu v podnikových kantýnách po celé zemi. Na Zelené se snesla kritika, že chtějí regulacemi vytvořit lepšího a morálnějšího člověka. Návrh na zavedení „Veggie-day“ byl pro mnohé dokladem toho, že strana jde v tomto snažení příliš daleko. Straně se zjevně také nevyplatil důraz na ekonomiku a finance.

Hlavními taháky volební kampaně totiž byly návrhy na vyšší zdanění bohatých (Zelení přitom mají v průměru nejbohatší voliče) a na přísnější regulaci finančního systému. Lídr Zelených Jürgen Trittin si dělal zálusk na post budoucího ministra financí a strana se v ekonomických otázkách profilovala nalevo od sociální demokracie. Volební výsledek tak dává za pravdu hlasům ze středového křídla, podle kterých by se Zelení měli profilovat především tématem udržitelnosti rozvoje a životního prostředí - a nikoli tématem sociální spravedlnosti, jež voliči beztak spojují hlavně se sociální demokracií.

4. Velkým překvapením voleb je naopak dobrý výsledek Alternativy pro Německo (AfD), která volá po konci eura a návratu ke staré dobré marce. Této nově vzniklé straně předpovídaly všechny předvolební průzkumy zhruba tři procenta hlasů, ale nakonec jí ke vstupu do parlamentu chyběly jen tři desetiny procenta. AfD těžila hlavně z hlasů těch, kteří váhali do úplně poslední chvíle: polovina voličů se podle sociologů rozhodla pár dní, nebo dokonce hodin před hlasováním. Proevropský konsensus ostatních stran v Německu mimochodem dokazuje hlavní slogan AfD považované za euroskeptickou stranu. Zněl takto: „Euro škodí Evropě“.

Strana má zatím každopádně daleko k populistům typu Geerta Wilderse nebo Marine Le Penové, v jejím čele stojí dosti seriózní profesoři ekonomie, ale uvidíme, zda se to v příštích letech nezmění. Německá média před volbami informovala o snaze pravicových radikálů získat v nové straně větší vliv. Angele Merkelové se každopádně ulevilo, že se AfD nepodařilo dostat do parlamentu, kde by získala významnou tribunu pro kritiku evropské politiky kancléřky z pravicových pozic.

U příležitosti německých voleb odemykáme rozhovor s novinářem Berndem Ulrichem o tom, proč mají Němci tak rádi svoji kancléřku: Pod titulkem Merkelová je úplně jiná v něm odpovídá zástupce šéfredaktora prestižního týdeníku Die Zeit a jeden z nejbrilantnějších komentátorů německé politiky.

Infografika mapující rozložení německé společnosti Volby v Německu 2013: Kdo jsou Němci.