Kdyby mě někdo pozoroval při čtení názoru pana Mazance na reakci pana Ondráčka na sloupek pana Balabána, jistě by po několika vteřinách stál u mé hlavy s miskou, čekajíc až mi vypadnou oči z důlků.
Pod reakci pana Ondráčka jsem ochotna připsat svůj podpis, protože článek pana Balabána se absolutně vyhnul myšlenému jádru věci. Ono s předsudky a urážkami kráčet ulicemi je přesně to, co nám po revoluci zůstalo. Je mi lito, že ten mladý muž stál se svou aktovkou na zastávce a měl tu možnost se setkat s tak zahořklým člověkem, který si dovolil soudit ho podle nějakého všeobecně daného „spolnázoru“ většinové „popové společnosti“, že „kravaťáci si jen vozí zadky v nablejskanejch fárech a policajti jsou k smíchu“.
Jsem však ráda, že se mohu v Respektu dostat i k takovým článkům, nad kterými jen nepřikyvuji a neusmívám se v tramvaji. Jsem ráda, že nad nimi mohu přemýšlet, a co víc – že s nimi mohu nesouhlasit.
Odedávna se děti učí toleranci a respektu. Mám však pocit, že právě tato dvě hesla se mění ve změť bordelu a nepochopitelné agrese a odcizení mezi lidmi. Když už si hrát na vlastním písečku a vytvářet hodnoty, které jsou prospěšné (otázka komu?), nejprve bych si zametla před svým prahem… Prosím, koště zapůjčím.
Petra Drážďanská
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
