Proč jsou prarodiče nenahraditelní 

Mým nejoblíbenějším okamžikem v roce býval poslední školní den před Vánoci, kdy před naším domem zastavilo auto mých prarodičů. Babička odnesla do koupelny svůj kožený kufřík s kosmetikou, děda vyložil zavazadla a hned se převlékl do montérek, aby něco opravil. Během krátké doby byl dům cítit jejich vyžehlenými košilemi a halenkami, francovkou a pletací vlnou. Z Emsdettenu přivezli vánoční štolu – moje rodina se shodla, že takovou nenajdete v celém Hamburku, ba ani v celém Německu. Za chvíli už jsme seděli kolem stolu v obývacím pokoji a dávali si jeden kousek za druhým. Než babička řekla: „Máme s sebou ještě jednu.“ 

Myslím, že jsem se nikdy necítila tak v bezpečí jako během těchto chvil. Dodnes na své prarodiče myslím skoro denně. Ráno, když vyndávám z lednice krabici mléka a dvakrát s ní zatřesu, stejně jako to dělala babička, abych zjistila, kolik v ní ještě zbývá. Když potřetí vstávám od stolu pro něco k večeři a slyším, jak děda křičí münsterlandským nářečím „Sett di hen!“ (Posaď se!). Nebo když zahlédnu auto s poznávací značkou ST, okres Steinfurt. 

Letos je můj syn poprvé dost velký na to, aby se těšil na Vánoce k prarodičům. Říká se, že když má člověk dítě, změní se i jeho pohled na vlastní rodiče. Zjemní se. Uvědomíte si, že i oni byli mladí a spoustu věcí nevěděli. Na mě však víc působí něco jiného: vidět je jako prarodiče. Zažít je v jiné pečovatelské roli. A zpětně mě to nutí přemýšlet o vlastních prarodičích jinak: Jak tuhle roli prožívali? Co se v jejich životě změnilo kvůli mně, kvůli nám? Nebo ještě šířeji a obecněji: Co činí vztahy mezi prarodiči a vnoučaty tak výjimečnými?