Víc než dálnice nám chybí jasně formulované cíle

K českým národním traumatům dlouho patřilo poválečné rozhodnutí tehdejší vlády podřídit se Stalinovu nátlaku a nepřijmout v roce 1947 Marshallův plán. V téhle velkorysé americké pomoci na obnovu válkou zničené Evropy nešlo jen o peníze, i když ani ty nebyly k zahození, ale hlavně o poválečné razítko na prozápadní orientaci Československa. Nakonec jsme dostali úplně jiné razítko na jinou politickou orientaci, což je známý příběh, a ono pověstné „co by bylo, kdyby…“ se stalo po další generace součástí českého snění o našich schopnostech, které jsme nedostali možnost naplnit.

Přirovnávat dnes dotační programy Evropské unie k Marshallově plánu by asi vyvolalo protesty – je jiná doba, jde o jiné peníze i jiné podmínky jejich vyplácení. Ovšem jedna věc se nemění: jde o darované peníze nabízející příležitost a je jen na nás, jak té možnosti dokážeme využít. 

A právě o tom jsme teď dostali podrobnou zprávu. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) totiž zveřejnil, jak Česko utratilo víc než bilion – tedy tisíc miliard – korun, které k nám během dvaceti let doputovaly v rámci přerozdělování od bohatších členských států EU v čele s Německem směrem k chudším. 

Zdaleka přitom nejde o výsledek práce politiků. Ti měli definovat cíle, dávali dohromady přerozdělovací pravidla, měli možnost reagovat na dotační podvody. Vymyslet, jak peníze co nejlíp využít, co díky nim v Česku zlepšit a jak se posunout dál, byla však práce české společnosti jako celku, z toho se nejde tváří v tvář aktuálnímu součtu vymluvit. 

Skvěle i banálně

Šetření NKÚ mluví o darovaném bilionu jako o nevyužité šanci. Noviny s odkazem na to referují, že Česko peníze „rozmělnilo do projektů bez účinku“, nebo je dokonce „prošustrovalo“.