0:00
0:00
Rozhovor31. 12. 202412 minut

O čem spolu „mluví“ šimpanzi

Nejbližší příbuzní člověka se naučí komunikovat s lidmi pomocí stovek symbolů obrázkového písma. Proč tedy není mnohem bohatší jejich vlastní komunikace prostřednictvím gest?

Gesta je sice nutné se učit – mláďata musí trochu experimentovat, aby zjistila, co funguje a co ne. Ale není to pro ně nijak složité. (Z nejnovější teorie o komunikaci lidoopů, na níž se podílel Richard Moore)
Autor: Anup Shah

Palec strčený do cizí pusy – způsob, jak jeden šimpanzí samec uklidňuje a tiší rozrušeného kamaráda. Jiný šimpanz odhání potenciálně agresivního jedince tím, že obnaží zuby a začne zuřivě třást mladým stromkem. Gorilí mládě se přední končetinou dotkne okolo procházející matky; ta zpomalí, otočí se k němu, nechá ho vylézt na svá záda a vézt se na nich. Že lidoopi komunikují nejen zvukovými signály, třeba hlasitými stupňujícími se výkřiky, ale také pomocí gest, objevila v šedesátých letech minulého století slavná primatoložka Jane Goodall, když v Tanzanii pozorovala divoce žijící šimpanze. 

Později se ukázalo, že podobná, často dokonce stejná gesta používají také další současné druhy lidoopů – gorily, orangutani a kromě šimpanze učenlivého také šimpanz trpasličí – bonobo. Odborníci napočítali více než osmdesát gest, z nichž řada se podobá lidským do té míry, že jim na první pohled rozumí i laik. Asi nejlepším příkladem je prosebně natažená dlaň šimpanze v žádosti o sdílení potravy. Věda intuitivně pochopitelný jev podrobně prozkoumala a existuje tak několik soupeřících teorií, z jakých kořenů schopnost lidoopů dorozumívat se gesty vyrůstá. 

O první vysvětlení se v osmdesátých letech pokusil americký psycholog Michael Tomasello, který se domníval, že každé gesto je vlastně nedokončenou akcí. Když se mládě opakovaně pokouší „uzmout“ potravu z tlamy své matky, může mu matka po čase ušetřit práci tím, že se o potravu rozdělí už v okamžiku, kdy k ní mládě natáhne ruku. V tomto pojetí nejde o „vstup“ do cizí mysli běžný u lidí – úvahu typu „když na něco ukážu, jiný jedinec pochopí, že to chci“. Gesto je pouze automatickou akcí, kdy se zvíře, v tomto případě mládě, naučí, že určitá sekvence pohybů vede k žádanému výsledku. 

Něco přinutilo naše předky, aby spící jazykové schopnosti začali využívat. (Richard Moore) Autor: archiv Richarda Moora

Postupem času si ale vědci uvědomili, že tu něco nesedí. Pokud se gesta rodí z různých interakcí mezi dvěma jedinci, měla by být neobyčejně rozmanitá. Mezi každou matkou a jejím mládětem by se mělo gesto žádosti o potravu zformovat trochu jinak; jedna samice by zareagovala až na téměř dokončený pohyb končetiny mláděte, zatímco jiné by stačil už zárodek takové akce. 

Jenže se ukázalo, že šimpanzi na celém světě spolu komunikují v podstatě týmiž gesty, i když se jejich význam může místo od místa lišit. A co víc, podobná, nebo dokonce stejná gesta používají i gorily, orangutani – a někdy i lidé. Místo rozmanitosti vědci u lidoopů nalezli poměrně jednotný systém gestikulace – asi jako kdyby se všichni lidé na světě dorozumívali podobným znakovým jazykem. 

Rozšířila se proto jiná teorie, jejímž zastáncem je například Richard Byrne z University of St. Andrews. Gesta jsou podle ní vrozená, zakódovaná v genech a dědí se z generace na generaci, podobně jako třeba taneční kreace, jimiž samci některých druhů ptáků lákají partnerku. Přirozený výběr, hnací motor evoluce favorizující užitečné znaky, podle této představy operuje přímo na úrovni gest – vybírá taková, která zvyšují šance na přežití. 

Ani tato teorie však některé odborníky nepřesvědčila. Nejnověji se proto objevila další konkurenční představa, kterou letos v srpnu zveřejnili vědci v odborném časopise Biological Reviews. Lidoopi podle ní nedědí přímo jednotlivá gesta, ale pouze vědomí, že gestikulace je něčím, co jim pomůže se vzájemně dorozumět. K vytváření jednotlivých gest pak využívají přirozené fyzické pohyby, jichž jsou jejich těla schopna. Pokud například žádají jiného jedince o grooming, úpravu srsti, mohou mu nastavit záda. Pokud chtějí sex, ukážou genitálie. Mohou také, jak tvrdil již Tomasello, demonstrovat svůj úmysl či požadavek náznakem příslušné akce – jako když mládě bonoba zvedne ruce nad hlavu a sdělí tím své matce, že jí chce vylézt na záda; pohyb připomíná akt šplhání natolik, že mu samice rozumí.

A jak tímto pohledem vysvětlit, proč jsou gesta stejná či podobná napříč světem lidoopů? Protože podobná jsou sama jejich těla, a tedy i přirozené pohyby, jichž jsou schopna. Pro lidoopy je snadné interpretovat pohyb cizího těla a odhadnout jeho význam, protože takové pohyby sami provádějí. Gesta je sice nutné se učit – mláďata musí trochu experimentovat, aby zjistila, co funguje a co ne. Ale není to pro ně nijak složité.

Ať už má pravdu Byrne se svojí představou „dědění gest“, nebo autoři zmíněného článku, řada nejasností stále zůstává. Lidoopi mohou pomocí svých těl uskutečnit stovky pohybů, které by se hodily na gesta. Proč tedy není vzájemná komunikace těchto tvorů s bohatým sociálním životem ještě mnohem pestřejší a proměnlivější? Vždyť například v zajetí chovaná mláďata bonobů jménem Kanzi a Panbanisha se počátkem osmdesátých let naučila komunikovat s lidmi pomocí „obrázkového písma“, stovek symbolů na grafické klávesnici. 

Panbanisha dokonce uměla vědcům sdělovat „klevety“ typu, kdo se s kým ve výběhu šimpanzů „šíleně popral“. A další otázka: Hrála gesta a schopnost rozumět symbolům roli při vývoji mluveného jazyka? Následující rozhovor ukazuje, jak o tom přemýšlí Richard Moore z University of Warwick, vědec zabývající se filozofií a vývojem jazyka a spoluautor zmíněného článku v Biological Reviews. 

Lidoopi používají kolem osmdesáti gest, ale jejich repertoár je mnohem širší, zahrnuje stovky pohybů, které mohou být gesty. Proč se tak omezují?

Nejenže komunikují prostřednictvím relativně malého počtu gest; významů, jež si jimi sdělují, je ještě méně, jen asi polovina. Používají totiž několik různých gest pro stejné sdělení, asi jako lidé, když pro tutéž věc volí různá slova. Je to nejspíš tím, že prostředí, v němž lidoopi žijí, je nevystavilo tlaku, aby si repertoár rozšířili. Téměř všechna potrava, kterou jedí, je k dispozici v dostatečném množství. Nemusejí příliš vzájemně komunikovat, aby si zajistili dost jídla, dokážou si je obstarat každý sám – s výjimkou velmi malých mláďat, ale i ta se poměrně rychle naučí postarat sama o sebe. Mají tedy určitý potenciál, který leží ladem, ale když na to přijde, dokážou mnohem víc. Lexigram, s jehož pomocí se naučili komunikovat s lidmi oni mladí bonobové Kanzi a Panbanisha, čítal až 600 nebo 700 obrázkových symbolů. To představuje schopnost na úrovni dvouapůlletého dítěte. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc