Chřipka, lesní školky, očkování aneb Kdo se v tom má vyznat
S průměrným Čechem je to možná tak, že je z jedné půlky úředník a z druhé půlky indián
Vakcinology trápí, že se Češi málo nechávají očkovat proti chřipce. Očkování (je dobrovolné) má stále méně lidí: v současnosti jen 5%, což je hluboko za evropským průměrem. Vakcinologové si proto letos v létě nechali udělat průzkum, proč u nás lidé po protichřipkovém očkování netouží. Výsledky rozhodně stojí za pozornost.
Nejčastější odpovědí bylo, že spoléháme na „přirozené mechanismy“, tedy že si naše tělo s chřipkou prostě nějak poradí. V příštím Respektu se dočtete, že tenhle pohled na věc není úplně mimo, byť je „přirozeným mechanismům“ potřeba pomoct třeba běháním nebo otužováním.
V tomto sloupku si ale všimněme spíš toho, jak rozporuplné, nebe lépe řečeno pestré, zprávy o sobě česká společnost vydává.
Kdo se někdy zabýval třeba tématikou domácích porodů, těžko by si dovedl představit, že jsme národ spoléhající na „přirozené mechanismy“. Domácí rodičky jsou vydávány za extremistky hazardující se životy svých dětí a za správné se považuje rodit mezi přístroji pod dohledem intervenujících lékařů.
Jenomže pak zabrousíte do jiné oblasti a tam zjistíte, že je zase všechno jinak.
Přibližně před dvěma lety u nás vznikla první lesní školka, ve které děti tráví většinu času pod širým nebem (na slunci i v dešti). Místo toho, aby si hrály na prolézačkách vyprojektovaných podle přísných bezpečnostních předpisů a trávili čas v kamenných školkách spoutaných ještě přísnějšími předpisy hygienickými, tak prostě svobodně běhají po lesích.
Ačkoliv lesní školky fungují mimo všechna uznávaná bezpečnostní pravidla, tak jich za poslední dva roky vzniklo v Česku čtyřicet, další přibývají a jejich popularita roste. Bez ohledu na všechna možná „nebezpečí“, která na děcka venku čekají.
Někdy se to jeví tak, že je česká společnost beznadějně rigidní. Zkuste třeba lékaři vašich dětí navrhnout, aby je neočkoval. Je to minimálně na velmi nepříjemnou debatu, ve které budete podprahově obviňování kde z čeho a vaši přátelé se na vás budou koukat jako na hazardéra.
Ti samí lidé pak ale třeba s takovým nebezpečím chřipkové nákazy v pohodě „hazardují“ (jakkoliv čísla mluví o tom, že je to vážná nemoc, která každoročně postihne sta tisíce lidí) a spoléhají na „přirozené mechanismy“.
Asi je to tak, že průměrný Čech má ze jedné poloviny mentalitu rakousko-uherského úředníka a z druhé poloviny indiána. A nějak se to v nás tluče.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].