Jsem tu s vámi

Je krásný slunečný podvečer a vše dobré se zdá být teprve přede mnou. Po dohodě s kolegy na chvíli přerušuji uzávěrku, beru děti a vyrážíme na pražské Náměstí Jiřího z Poděbrad. Docela se těšíme – předposlední čtvrtek v dubnu patří v Praze podle tradice jarní jízdě za větší prostor pro kola na ulicích. Už léta se snažím jezdit i na menší akce, které běží každý měsíc, ale mimo duben a září je nás zpravidla málo. Pouze na jaře a na podzim vyskakuje účast v řádech tisíců a cyklisté mohou i v Praze aspoň krátce zažít, jaké to je, mít kousek města pro sebe. Sanitky a tramvaje se pouštějí, řidiče ta manifestace zpravidla zdrží deset minut. Ve špičce to určitě není příjemné, reakce bývá bouřlivá, ale chvilka otočení moci za nadávky a zdvižené prostředníky z okýnek rozhodně stojí.

Dnes se k cyklojízdě oficiálně přidává dánská ambasáda v Praze a tématem je škála možností, jak vozit po městě na kolech nejrůznější náklady, od nákupů přes psy až po děti. Tváří je velvyslanec Ole Moesby, který v rámci podpory kol ve své zemi občas jezdí po Malé Straně na nákladní tříkolce. Kromě této celebrity organizátoři slibují přehlídku nejrůznějších přívěsných vozíků, tříkolek, masivních nosičů a další techniky, díky níž lze na kole převézt desítky kilogramů carga.

Moje cargo jsou dnes ale právě ty tři děti, které táhnu s sebou. Dvě mají svá kola, nejmladší se veze v sedačce. V centru Prahy nic příjemného, na „Jiřák“ musíme jet po chodníku, protože bezpečná stezka cestou od nás z Malé Strany prostě nevede. Znám to dobře a jako obvykle to není bez následků. Nějaký popelář tituluje nejstaršího syna „šmejde“ už po pár stovkách metrů, ale jinak je vše víceméně v klidu. Kluci jsou zvyklí jezdit a alespoň ten nejstarší už ovládá schopnost se chodcům ohleduplně vyhnout.

Náladu na místě trochu sráží fakt, že z mých přátel jsou tu jen singles a moje děti se rychle stávají přebytečnými. Snažím se to pochopit, ale přesto mne to vždycky otráví: nevezu je sem jako nějaký zastydlý „hippie“ doplněk. Chci je zvykat na to, že doprava po městě může mít hodně podob. Zároveň vypadla aparatura a většina lidí na narvaném náměstí není schopna zaregistrovat, že dnes se jede „za cargo“ a že nás přijel osobně podpořit velvyslanec země, která je městským cyklistům zcela oddána.

A už je tady start. Jede se Vinohradskou dolů a potom po magistrále do Holešovic. Jízda zrychluje, ale už se mě to netýká: musím se s dětmi podle tradice odpojit ještě před cílem, abych je stihl dovézt domů. V noci mne kamarádi telefonem ujišťují, že v cíli všichni dostali šanci do sytosti projet zúčastněné „cargo modely“, které v Praze zatím nejsou běžně vidět a že i velvyslanec nakonec řekl na mikrofon to potřebné „jsem rád, že jsem tady s vámi“.

Jeho podpora pro tentokrát těší dvojnásob. Organizátoři cyklojízdy totiž navzdory mnoha předchozím ročníkům nedostali od pražského magistrátu povolení ani na jednu navrženou trasu a za blokování dopravy je zřejmě čeká přestupkové řízení. To je ovšem novina: jízdy se v Praze jak známo prosazovaly dlouho a pomalu a teprve po letech na hraně pravidel se ustálil model, podle něhož město vždy na jaře a na podzim manifestaci čím dál provařenější dopravní alternativy povolilo v navržené trase. V posledních měsících to ale na magistrátu drhne. Nikdo není schopen říct detaily, ale jisté je, že s trasami dnes nemají problém ani Dopravní podnik ani policie. Jediný, kdo vše bojkotuje jsou politici v pražské radě.

Kdo by potom u Vltavy po ránu toužebně nevyhlížel tříkolku s červenobílou vlajkou? Tím spíš, když její pilot společně s dánskými politiky a cyklisty hrdě označuje propojení zvyku, stylu, firem a infrastruktury své země jako know how „prvního“ velvyslanectví cyklistiky na světě?

Už se těším, jak to všechno dopadne příště.