Lži jsou přitažlivější než realita

Filozofka Hannah Arendt je většině známá především pro svůj rozbor totalitarismu či knihou o nacistickém funkcionáři a válečném zločinci Adolfu Eichmannovi. V nedávno česky vydané publikaci Krize republiky (v originále vyšla v roce 1972) mohou čtenáři vidět další rozměr jejího uvažování. Například její interpretaci tzv. Pentagonských dokumentů, což byla původně tajná zpráva americké administrativy, jak se zemi (ne)daří ve vietnamské válce. Když se ke zprávě dostaly The New York Times a začaly šokující informace zveřejňovat, prosadil Bílý dům soudní zákaz publikování. Pak se však k dokumentům dostal i list The Washington Post a vše zveřejnil zákazu navzdory. Nejvyšší soud dal novinářům za pravdu, bylo ve veřejném zájmu informovat, že vlády po celou dobu věděly, že vítězství nelze dosáhnout, a válka pokračuje jen proto, aby se nepoškodil obraz Spojených států.

Hannah Arendt mistrně rozebírá, kam to vede, když si mocní, byť jen v nějakém dílčím ohledu, myslí, že jsou nedotknutelní. A hlavně že jsou nekontrolovatelní, protože něco označí za tajné. Dává to do souvislosti s rozmachem marketingu v padesátých letech 20. století, kdy se zdálo, že lidem se dá prodat jakýkoli produkt či myšlenka, když má dobré PR. 

Arendt připomíná, že žádný fakt není imunní vůči popírání. „Fakta potřebují svědectví, aby si je bylo možné pamatovat, a důvěryhodné svědky, aby si našla bezpečný příbytek ve sféře lidských záležitostí. Z toho plyne, že žádné faktické tvrzení nikdy nemůže být mimo pochybnost – nemůže být stejně zabezpečené a kryté před útoky jako kupříkladu tvrzení, že dvě a dvě jsou čtyři.“