Je slunný den provoněný jarem. Mám volno a jedu do zahradnictví, na jižní straně našeho domu vytvořím květinový záhon. Dám tam žluté třapatky s vystouplými hnědými středy, které vypadají jako houbičky na namáčení prstů, a kopretiny, které voní tak divně, že to někomu smrdí. Pak echinacey, z jejichž kořenů se vyrábějí kapky na imunitu, a bílé floxy se sladkou vůní, která mi připomíná něco hezkýho z dětství. Hned po příjezdu beru rýč a měním travnatou plochu v nakypřenou hnědou zem. O něco později jsou třapatky, kopretiny, echinacey i floxy usazené v zemi tak, že lahodí mému oku.
Odpoledne beru kluky ze školky a po svačině jedeme do bazénu, vracíme se za soumraku. V kuchyni se svítí, na stole ve váze kytice růží. Manžel mě přichází obejmout a zjistit, jestli z nich mám radost. Dávám ji najevo, k tomu pusu a krátké objetí. Pouštím klukům večerní pohádky a jdu chystat večeři – rohlíky s máslem a sýrem, do dvou misek krájím jablko. Pokládám jim jídlo na stolek před gaučem, do něhož se zavrtali jak dva brouci.
„Lásko, chceš taky něco?“ ptám se manžela, který s klukama sleduje pohádky. „Díky, dám si rád,“ přijímá. Mažu krajíc chleba i pro sebe, vyndávám z lednice šunku, krájím zeleninu. „Tys včera nakoupila za patnáct set?“ objevuje se manžel ve dveřích. „No… jo, už tu nebylo nic k jídlu,“ vysvětluju. „A proč to stálo tolik? To se nevejdeš do tisícovky?“ Mlčím. Nechci se hádat, vedle jsou kluci. Uhýbám pohledem i tělem a nechávám ho vztekle projít. Bouchnou dveře, vrzne branka, jeho kroky míří do výčepu na návsi. Nachází tu pochopení, odhazuje tu nejistýho kluka s hlavou plnou mindráků a stává se chlapem, který ví, jak co řešit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
