O čem spolu „mluví“ šimpanzi

Palec strčený do cizí pusy – způsob, jak jeden šimpanzí samec uklidňuje a tiší rozrušeného kamaráda. Jiný šimpanz odhání potenciálně agresivního jedince tím, že obnaží zuby a začne zuřivě třást mladým stromkem. Gorilí mládě se přední končetinou dotkne okolo procházející matky; ta zpomalí, otočí se k němu, nechá ho vylézt na svá záda a vézt se na nich. Že lidoopi komunikují nejen zvukovými signály, třeba hlasitými stupňujícími se výkřiky, ale také pomocí gest, objevila v šedesátých letech minulého století slavná primatoložka Jane Goodall, když v Tanzanii pozorovala divoce žijící šimpanze. 

Později se ukázalo, že podobná, často dokonce stejná gesta používají také další současné druhy lidoopů – gorily, orangutani a kromě šimpanze učenlivého také šimpanz trpasličí – bonobo. Odborníci napočítali více než osmdesát gest, z nichž řada se podobá lidským do té míry, že jim na první pohled rozumí i laik. Asi nejlepším příkladem je prosebně natažená dlaň šimpanze v žádosti o sdílení potravy. Věda intuitivně pochopitelný jev podrobně prozkoumala a existuje tak několik soupeřících teorií, z jakých kořenů schopnost lidoopů dorozumívat se gesty vyrůstá. 

O první vysvětlení se v osmdesátých letech pokusil americký psycholog Michael Tomasello, který se domníval, že každé gesto je vlastně nedokončenou akcí. Když se mládě opakovaně pokouší „uzmout“ potravu z tlamy své matky, může mu matka po čase ušetřit práci tím, že se o potravu rozdělí už v okamžiku, kdy k ní mládě natáhne ruku. V tomto pojetí nejde o „vstup“ do cizí mysli běžný u lidí – úvahu typu „když na něco ukážu, jiný jedinec pochopí, že to chci“. Gesto je pouze automatickou akcí, kdy se zvíře, v tomto případě mládě, naučí, že určitá sekvence pohybů vede k žádanému výsledku. 

Postupem času si ale vědci uvědomili, že tu něco nesedí. Pokud se gesta rodí z různých interakcí mezi dvěma jedinci, měla by být neobyčejně rozmanitá. Mezi každou matkou a jejím mládětem by se mělo gesto žádosti o potravu zformovat trochu jinak; jedna samice by zareagovala až na téměř dokončený pohyb končetiny mláděte, zatímco jiné by stačil už zárodek takové akce. 

Jenže se ukázalo, že šimpanzi na celém světě spolu komunikují v podstatě týmiž gesty, i když se jejich význam může místo od místa lišit. A co víc, podobná, nebo dokonce stejná gesta používají i gorily, orangutani – a někdy i lidé. Místo rozmanitosti vědci u lidoopů nalezli poměrně jednotný systém gestikulace – asi jako kdyby se všichni lidé na světě dorozumívali podobným znakovým jazykem. 

Rozšířila se proto jiná teorie, jejímž zastáncem je například Richard Byrne z University of St. Andrews. Gesta jsou podle ní vrozená, zakódovaná v genech a dědí se z generace na generaci, podobně jako třeba taneční kreace, jimiž samci některých druhů ptáků lákají partnerku. Přirozený výběr, hnací motor evoluce favorizující užitečné znaky, podle této představy operuje přímo na úrovni gest – vybírá taková, která zvyšují šance na přežití. 

Ani tato teorie však některé odborníky nepřesvědčila. Nejnověji se proto objevila další konkurenční představa, kterou letos v srpnu zveřejnili vědci v odborném časopise Biological Reviews. Lidoopi podle ní nedědí přímo jednotlivá gesta, ale pouze vědomí, že gestikulace je něčím, co jim pomůže se vzájemně dorozumět. K vytváření jednotlivých gest pak využívají přirozené fyzické pohyby, jichž jsou jejich těla schopna. Pokud například žádají jiného jedince o grooming, úpravu srsti, mohou mu nastavit záda. Pokud chtějí sex, ukážou genitálie. Mohou také, jak tvrdil již Tomasello, demonstrovat svůj úmysl či požadavek náznakem příslušné akce – jako když mládě bonoba zvedne ruce nad hlavu a sdělí tím své matce, že jí chce vylézt na záda; pohyb připomíná akt šplhání natolik, že mu samice rozumí.

A jak tímto pohledem vysvětlit, proč jsou gesta stejná či podobná napříč světem lidoopů? Protože podobná jsou sama jejich těla, a tedy i přirozené pohyby, jichž jsou schopna. Pro lidoopy je snadné interpretovat pohyb cizího těla a odhadnout jeho význam, protože takové pohyby sami provádějí. Gesta je sice nutné se učit – mláďata musí trochu experimentovat, aby zjistila, co funguje a co ne. Ale není to pro ně nijak složité.

Ať už má pravdu Byrne se svojí představou „dědění gest“, nebo autoři zmíněného článku, řada nejasností stále zůstává. Lidoopi mohou pomocí svých těl uskutečnit stovky pohybů, které by se hodily na gesta. Proč tedy není vzájemná komunikace těchto tvorů s bohatým sociálním životem ještě mnohem pestřejší a proměnlivější? Vždyť například v zajetí chovaná mláďata bonobů jménem Kanzi a Panbanisha se počátkem osmdesátých let naučila komunikovat s lidmi pomocí „obrázkového písma“, stovek symbolů na grafické klávesnici. 

Panbanisha dokonce uměla vědcům sdělovat „klevety“ typu, kdo se s kým ve výběhu šimpanzů „šíleně popral“. A další otázka: Hrála gesta a schopnost rozumět symbolům roli při vývoji mluveného jazyka? Následující rozhovor ukazuje, jak o tom přemýšlí Richard Moore z University of Warwick, vědec zabývající se filozofií a vývojem jazyka a spoluautor zmíněného článku v Biological Reviews. 

Pozor, spící had

Nakolik šimpanz chápe, co se odehrává v cizí mysli?

Lidoopi používají kolem osmdesáti gest, ale jejich repertoár je mnohem širší, zahrnuje stovky pohybů, které mohou být gesty. Proč se tak omezují?

Nejenže komunikují prostřednictvím relativně malého počtu gest; významů, jež si jimi sdělují, je ještě méně, jen asi polovina. Používají totiž několik různých gest pro stejné sdělení, asi jako lidé, když pro tutéž věc volí různá slova. Je to nejspíš tím, že prostředí, v němž lidoopi žijí, je nevystavilo tlaku, aby si repertoár rozšířili. Téměř všechna potrava, kterou jedí, je k dispozici v dostatečném množství. Nemusejí příliš vzájemně komunikovat, aby si zajistili dost jídla, dokážou si je obstarat každý sám – s výjimkou velmi malých mláďat, ale i ta se poměrně rychle naučí postarat sama o sebe. Mají tedy určitý potenciál, který leží ladem, ale když na to přijde, dokážou mnohem víc. Lexigram, s jehož pomocí se naučili komunikovat s lidmi oni mladí bonobové Kanzi a Panbanisha, čítal až 600 nebo 700 obrázkových symbolů. To představuje schopnost na úrovni dvouapůlletého dítěte. 

Liší se tedy přirozená gesta volně žijících lidoopů a zvířat v zajetí?

Pokud víme, neliší. Musíme ale rozlišovat mezi lidoopy chovanými v zajetí ve výběhu, v němž jsou ponecháni sami sobě, a těmi, kteří skutečně žijí s lidmi. Šimpanzi trvale vystavení lidské kultuře a vlivu se mohou naučit nová gesta, ale nejsou v tom moc dobří. Je to pro ně velká potíž, osvojí si jich jen pár. Když se je snažíte naučit znakový jazyk, moc daleko se nedostanete. Něco úplně jiného je, pokud pracujete se symboly, se zmíněným lexigramem. Tam mohou někteří excelovat. Vidí tlačítko se symbolem banánu a vědí, že jeho stisknutím něco sdělí, třeba že chtějí právě banán. Pozoruhodné je, že Kanziho ani Panbanishu komunikaci pomocí lexigramu nikdo přímo neučil. Vědci trénovali jejich rodiče, kterým to moc nešlo. Mláďata trénink sledovala a mnohem lépe pochopila, o co jde. Začala komunikovat spontánně, sama od sebe. Nejspíš proto, že byla v tom správném věku, kdy se lze učit tyto nové věci. 

Čím to, že šimpanzi mohou být tak dobří v práci se symboly?

Existuje řada důkazů, že jim symboly kognitivně vyhovují, určité věci jim usnadňují. Například se příliš nedovedou ovládnout, aby nesnědli potravu, která je před nimi. Počátkem osmdesátých let to zkoumala psycholožka Sarah Boysen. Představte si, že dáte šimpanzům dvě misky, v jedné jsou tři bonbony žužu a v druhé pět. Když ukážou na misku, ve které je vyšší počet bonbonů, dostanou její obsah. To jim šlo bez problémů. Jenže pak se je Boysen pokusila naučit, že získají obsah misky s více žužu naopak tehdy, pokud ukážou na tu, kde je jich méně. To jim nešlo vůbec – a co víc, neschopnost ten úkol splnit je strašně frustrovala. Když je ale Boysen naučila rozpoznávat číslice od jedné do deseti a nahradila skutečná žužu čísly, pak náhle obstáli. 

Symboly jim tedy pomohly potlačit impulz vždy volit misku s bohatším obsahem?

Ano. Přesně roli symbolů nerozumíme, ale zdá se, že mohou být důležité právě v inhibici, potlačení impulzivního chování. Další možnost je, že když se učíte symbol, je to nepopsaný list papíru, něco, s čím zatím nesouvisí moc věcí. Proto se hodí k tomu, aby získal novou funkci, posloužil třeba k žádosti o něco konkrétního. Každopádně můžeme konstatovat, že šimpanzi v divočině symboly nepoužívají, ale mohou se naučit s nimi pracovat, což jim pak umožní dělat věci, jichž by jinak nebyli schopni. 

Jak tohle všechno souvisí s evolucí jazyka, mluvené řeči?

Víme, že šimpanzi mohou porozumět nejen grafickým symbolům, ale i větám mluvené angličtiny. Na YouTube jsou videa, na nichž Kanzi správně reaguje na mluvené pokyny typu „vyndej mýdlo a dej ho do skříňky“. Neříkám, že plně chápe syntax a gramatiku dané věty, ale pochopí, o co zhruba jde, podobně jako třeba já v němčině – neporozumím celé větě, dokážu ale odhadnout, co mi lidé chtějí sdělit, a správně zareagovat. Zdá se tedy, že schopnosti, které to umožňují, musely existovat už u posledního společného předka člověka a šimpanze (byl to vědě zatím neznámý tvor, který žil v Africe asi před sedmi miliony let a zřejmě se dost podobal současnému šimpanzovi – pozn. aut.). Šlo o schopnosti latentní, spící. 

Co se pak na vývojové linii vedoucí k současnému člověku odehrálo?

Šimpanzi se mohou naučit nová gesta, ale sami to nedělají. Jak jsem už řekl, nic je k tomu nenutí. Proto si myslím, že se něco pravděpodobně muselo změnit v prostředí, v němž předkové současných lidí žili. Stalo se něco, co přinutilo naše předky, aby spící schopnosti začali využívat. A hádám, že to mohla být horší dostupnost potravy, která je donutila víc vzájemně spolupracovat, aby se uživili. K plnému vysvětlení vývoje jazyka to nestačí, ale mohl to být počáteční impulz. 

Čím jsou vlastně naše jazykové schopnosti výjimečné?

Jazykové schopnosti šimpanzů a bonobů se podobají dvouapůlletému dítěti. Po překročení této věkové hranice se ale lidské dítě dál rychle zlepšuje, zatímco mláďata šimpanzů odpadnou, ustrnou. Přirozený výběr tedy musel u našich předků favorizovat schopnosti, které šimpanzi nemají. Jednou je možná schopnost používat syntax, rozumět komplikované větné stavbě a hierarchickým vztahům mezi jednotlivými částmi věty. Dále se hodně debatuje o schopnosti chápat, co chce komunikující sdělit. Představte si, že spolu jdeme kolem nočního baru v Praze a já ukážu na kolo, které před ním stojí. Možná vám chci sdělit, že je to moje kolo. Nebo že je to hezké kolo, které bychom spolu mohli ukrást. Nebo že je to kolo mojí expřítelkyně – a v tom případě bych se baru raději vyhnul. Lidé jsou geniální v interpretaci podobných signálů, stačí jim malý klíč vyplývající třeba z nějaké předchozí situace, aby pochopili, co chci říct. Nebo si vezměte větu „John je bojovník“. Může znamenat, že je voják a bojuje na Ukrajině. Nebo že je statečný, chladnokrevný, nic ho nerozhází. Šimpanzi tohle nedokážou. 

Víme proč?

V našem odborném článku tvrdíme, že pokud jde o gesta, narážejí na omezení daná jejich těly. Dovedou interpretovat pouze to, co úzce souvisí s nějakým pohybem nebo tělesnou akcí. Jejich gesta jsou obvykle ukazování něčeho: chcete úpravu srsti, nastavíte tedy záda a podobně. 

A jak je to s jejich hlasitými signály? Jsou jejich hlasové projevy bohatší než gesta?

Nejspíš ne. U šimpanzů známe jen asi pět různých druhů volání. Je sice možné, že časem objevíme ještě několik dalších, přesto se zdá, že vokalizace – často jde o hlasité signály vysílané na velkou vzdálenost a určené zvířatům, která nejsou v dohledu – používají v menší míře než gesta, jichž mají desítky. Nicméně až do doby před zhruba patnácti lety vědci odmítali, že by hlasové projevy lidoopů souvisely s lidskými. Domnívali se, že zatímco svá gesta lidoopi kontrolují vůlí, jejich vokalizace jsou jen něco jako bezděčné výkřiky. Nyní víme, že to není pravda: jejich hlasové projevy jsou sofistikovanější, než jsme si dříve mysleli. 

V jakém smyslu?

Pokud jde o gesta, téměř všechna používají v interakci mezi dvěma jedinci a snaží se pomocí nich nastartovat nějakou akci. Chtějí sex, touží se usmířit po rvačce. Hlasové signály fungují jinak. Mohou poukazovat na něco, co se odehrává v okolí. Šimpanzi třeba vydávají takové tiché vrkání, které upozorní na spícího hada, pokud ho jejich kamarád nezaznamenal. Přesněji používají ten signál častěji, jestliže kamarád o hadovi nemá tušení, než když je jasné, že si ho všiml. Znamená to, že do určité míry rozumějí mysli jiného jedince, chápou, co ten druhý ví a co neví. Což je mnohem pokročilejší rys jejich psychiky než vše, co se týká gest. 

Není to ale opět jen zdání vyprovokované tím, že řadě věcí ohledně gest stále nerozumíme?

Je pravda, že i gesta mohou být sofistikovanější, než si myslíme. Některá nesou více významů a záleží na tom, jak je v dané situaci druhý jedinec interpretuje. Je možné, že interpretace záleží na výrazu obličeje či postoji těla, které gesto doprovázejí, nebo na celkovém kontextu dané situace. Zatím o těchto věcech nevíme dost, ale domníváme se, že i ke komunikaci pomocí gest lidoopi potřebují jistou, byť malou míru „teorie mysli“ – pochopení, co se uvnitř cizí mysli odehrává. Přinejmenším potřebují schopnost vytvořit si mentální reprezentaci cíle, tedy situace, již má jejich gesto navodit. Dovedou to ale pouze tam, kde pohyby a možnosti jejich těl s danou situací přímo souvisejí.