Scházíme po schodišti starého domu. Jsme čtyři, je před pátou ranní, život ve Lvově se probouzí. Polohlasně si sdělujeme, že dobré a klidné spaní neměl nikdo. Deset dnů pod ukrajinským nebem ztěžka dosedlo na duši každému z nás.
Přesvědčíme se, že máme pasy, mobily. Ve vychladlém mikrobusu přečte Milan Heslo Jednoty bratrské na 22. října 2024. Vydáváme se domů, směr polské hranice. Proplétáme se uličkami starého města, opouštíme Lvov. Cesta ubíhá, hlava přeplněná vzpomínkami a nedokončenými myšlenkami drncá o orosené boční sklo.
Tak třeba včera. Vesnice nad Oděsou jsme opouštěli za rozbřesku. Kvůli závadě na autě jsme do Lvova dorazili pozdě večer. Šli jsme se projít. V hospůdce starého města jsme přemluvili pana vrchního, aby nám načepoval pivo, i když už bylo po zavírací hodině. Vypili jsme, zaplatili, poděkovali, šli. Náhle sirény, hluk, z amplionů opakující se naléhavé výzvy. Nerozumíme, jen tušíme. Někteří kolem nás přidávají do kroku, jiní jdou dál jakoby nic. Díváme se po sobě, jdeme dál. V hlavě to víří. Spadne to? Spadne to tady? Lvov má domy zničené ruskými raketami. Nebo to spadne kus dál, možná ve Stryji, kam to padalo, když jsme tu byli minule? Myslím, že strach nemáme. Ale sevření jsme. A prožívat to už třetím rokem, každou noc, jako lidé kolem nás?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
