Tady nejste v médiu, to je takový, víte co, my si tu jen tak hrajem…“ usměrňoval nedávno Čestmír Strakatý ve svém podcastu hosta. Jenže pokud ono „my si tu jen tak hrajem“ má stotisícovou sledovanost jako Strakatý nebo několikamilionovou jako Rogan v USA, tak o médium jde zcela jistě.
O rostoucí popularitě podcastů se mluví již roky stejně jako o Trumpově talentu působit jako chlapík odvedle. Ale teprve teď při amerických volbách jako by se ruka ocitla v rukávě a „chlapíci odvedle“ se zásadním způsobem spolupodíleli na jejich podobě. Podcasty a vlivné účty na sociálních sítích jsou dnes jedinými médii, která ve veřejném prostoru masivně posilují. Komu zvoní hrana, je mediální establishment bez ohledu na to, jestli se tiskne nebo sází na web.
Onen mediální establishment vždy nahání všechny k urnám s odkazem na občanskou odpovědnost, přesto pocit, že volební výsledek zásadně ovlivňuje náš život, bývá mnohem silnější před volbami než po nich. Naše vlastní silné prožitky se ostatně zřídkakdy týkají politiky a politický newspeak působí často jako z jiné planety. Volby mají spíš podobu „pseudoudálostí“. Jak píše francouzský sociolog Guy Debord v knize Společnost spektáklu, „nejsou prožity těmi, kdo jsou o nich informováni“. Jazyk mediálního establishmentu je nudný, nesrozumitelný, plný frází.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
