Vnitroblok je největším bohatstvím domu
Dvorky se dají využít lépe než jako místo pro popelnice. Mohou spojovat komunitu i ochlazovat město
Osmdesátník Jaroslav Jelínek prožil dětství ve vnitrobloku na pražské Floře. S rodiči se tam jako malý kluk nastěhoval ve čtyřicátých letech. Velký otevřený dvůr tehdy sloužil třeba ke skladování dřeva a uhlí, ale on na prostor vzpomíná jako na velké hřiště. „Hráli jsme si ve skupině dětí v rozmezí od šesti asi tak do patnácti let. A bylo nás běžně tak třicet nebo čtyřicet,“ vypráví.
Vzpomíná hlavně na fotbal nebo na hru okýnka – v podstatě kopanou s jedním míčem, ale mnoha brankami v rozích hřiště. Tím pro ně byl vyvýšený prostor uprostřed společného dvora, který je dnes porostlý trávou, rostou na něm lípy a jsou tu dětské prolézačky. „V zimě nám tátové tenhle plácek polili vodou a hrával se i hokej,“ dodává. Dětské přátelství party kluků z vnitrobloku na Floře přetrvalo po desítky let až do dneška.


Ještě před pandemií koronaviru se „kluci ze dvora“ – v té době už šedesátníci a sedmdesátníci – ve velkém počtu setkávali pravidelně každý čtvrtek v hospodě. Pandemie šňůru více než dvou tisíc takových setkání přerušila a dnes už se parta kamarádů schází jen jednou za měsíc. Navíc ve výrazně menším počtu a sám Jaroslav Jelínek na setkání nebyl už několik let, přestože dříve chodil pravidelně.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu