Když se mi před premiérou rozpadla bota

Vstávám brzy, jedu k zubaři. Prosím ho, aby mi dneska nevrtal zuby, protože mám večer projekci. Je to film, na kterém jsem pracovala poslední dva roky, můj první celovečerní film, který mě stál mnoho hodin práce, soustředění, úzkostí, pláče, nadšení, radosti i stresu.

Začalo to v létě 2022, kdy mě antropolog David Edwards pozval do Ženevy přednášet afghánským, ukrajinským a americkým studentkám a studentům o tom, jak točit film a jak vést rozhovory. Kývla jsem na to tehdy okamžitě. A vyklubal se z toho nejlepší měsíc, jaký jsem za dlouhou dobu zažila. První týden jsme školili, nikdo ze zúčastněných ani film, ani antropologii nikdy nestudoval. Ty další dva týdny jsme je ve skupinkách po třech vyslali do sedmi evropských zemí s jediným zadáním – natáčet s lidmi v podobné situaci, jako jsou oni, tedy s těmi, kteří utekli z Ukrajiny nebo Afghánistánu po začátku války nebo před převzetím země Tálibánem. Nakonec jsme se sešli na další týden v Praze a analyzovali, jak ty dva týdny prožili a co natočili. 

Když jsme s Davidem viděli, jaké materiály naši skvělí studenti shromáždili, rozhodli jsme se je sestříhat do celovečerního filmu. Já byla v Londýně, kde jsem donedávna žila, on v Americe. Po nocích a víkendech jsme ze 120 hodin materiálu vybírali příběhy, které do filmu dát, většina práce probíhala na dálku. Necháme tam radši Afghánce, který strávil sedm dní v dodávce poté, co jeho bratra umučili, nebo vyprávění Ukrajinky, kterou znásilnili ruští vojáci? Co chceme filmem říct? A jaké máme vlastně právo vyprávět příběhy, které jsme ani sami nenatočili, ale myslíme si, že by je měl každý slyšet?