Rozhodujte o svém těle a sexualitě

Ty věty oslovily obrovské množství žen, jež se cítily neviditelné. Virginie Despentes promluvila za všechny, které nevyhovovaly standardům hlavního proudu. „Jako holka jsem spíš King Kong než Kate Moss. Jsem taková ta ženská, kterou si nikdo nevezme, se kterou si nikdo neudělá děti, promlouvám z pozice ženy, která je prý vždycky ve všem moc – moc agresivní, moc hlučná, moc tlustá, moc neurvalá, moc rozcuchaná, moc mužná.“ Takto v roce 2006 otevřela svůj vlivný, osobně laděný feministický manifest Teorie King Konga. Od té doby si kniha žije vytrvalým životem opětovných vydání a nových překladů včetně českého, který je aktuálně nejčerstvější. Despentes se během kariéry díky svému údernému jazyku dočkala různých nálepek typu „rokenrolový Émile Zola pro 21. století“ nebo „grungeový Balzac“. Dlouhé roky se ale pohybovala spíše na okraji literárního světa i proto, že její knihy byly vždy plné násilí a inspirací z popkultury. Obrat přišel právě s Teorií King Konga a následně s rozmáchlou, taktéž česky dostupnou trilogií Život Vernona Subutexe, která jí přinesla jak komerční úspěch, tak ohlas u kritiky. Stále ale platí, že číst Virginii Despentes je jako poslouchat údernou punkovou desku.

Teorie King Konga je dnes bez nadsázky kanonickým a velmi populárním feministickým textem. Z jakých pohnutek jste ji napsala? Co jste tehdy v roce 2006 prožívala?

Připadá mi to strašně dávno. Bylo to krátce po natočení filmu, který vycházel z mé prvotiny Baise-moi (Ošukej mě). Hodně jsem s tou adaptací cestovala a dávala rozhovory po celém světě. Znamenalo to také, že jsem musela mluvit o znásilnění, o násilí na ženách, o pornografii, protože to vše v tom filmu je – a bylo pozoruhodné, jak to v každé zemi od Kanady přes Japonsko po Španělsko bylo přijímáno s jinou mírou otevřenosti. A i když jsem se pak stala lesbou, tak jsem tehdy žila s mužem, který měl dvanáctiletou dceru. Sledovala jsem, čím vším ji krmí popkultura, televize i časopisy – a zaskočilo mě, že nikde nebyla ani zmínka o feminismu. Zhruba tohle byla má východiska, ale bylo těžké začít ji psát, protože jsem se bála, že si po vydání budu zase muset projít mediálními bitvami jako s předchozími knihami. Protože ženy, které otevřeně mluví o sexualitě, čelí velkým projevům nepřátelství a agrese.

A to se nestalo?

Ne. Důvodem bylo to, že mezitím v médiích došlo ke generační obměně. Lidé, kteří knihu recenzovali, už byli často mladší než já a okamžitě pochopili, o co mi jde. Tehdy se o feminismu ve Francii příliš nemluvilo, ale kniha ukázala, jak o něj ženy stojí.

Teorie King Konga je kniha plná autobiografických momentů. Píšete v ní o zážitku znásilnění během autostopu, když vám bylo sedmnáct, popisujete období, kdy jste si přivydělávala sexuální prací, zabýváte se v ní pornografií. Bylo těžké se takhle otevřít?

Hodně, ale považovala jsem to za důležité. Už zmíněná prvotina začíná scénou znásilnění a začalo se čím dál tím častěji stávat, že během veřejných čtení nebo debat za mnou přicházely čtenářky a svěřovaly se mi se zážitky se znásilněním, nebo dokonce incestním zneužíváním. Uvědomila jsem si, že tahle zkušenost se dotýká velkého počtu žen z různých vrstev a že se po nás chce, abychom o ní mlčely.

Za jeden z nejsilnějších momentů v Teorii King Konga považuji pasáž, v níž popisujete, jak vám sexuální práce pomohla vyrovnat se s traumatem ze znásilnění a že to v mnohém byl ozdravný proces.

Bavíme se o začátku devadesátých let, takže možná nebudu mít přesná slova, ale to, že jsem si svým tělem mohla vydělat peníze, pro mě představovalo důkaz, že mi patří. Tím jsem nad ním opět získala kontrolu. To, co prodáváte, je vaše. Předtím jsem se pohybovala na velmi špatně placených pozicích. A ženy obecně podstupují sexuální práci ve chvíli, kdy žádná jiná dobře placená práce není dostupná. Velmi rychle jsem si přišla na slušné peníze, protože to byla pro mladou ženu ta nejlépe placená práce. Současně ještě nehrozily vážné opletačky s policií. Bylo to v časech před internetem, jemuž ve Francii předcházel Minitel a právě na něm se ženy jako já – a bylo nás opravdu hodně – poměrně bezpečně domlouvaly se svými klienty. Když to shrnu, sexuální práce mi ukázala, že znásilnění mě nezničilo: stále patřím sama sobě a stále mohu o svém těle a o své sexualitě rozhodovat. Bylo to ale vlastně jen krátké období mého života a věnovala jsem se tomu příležitostně – dvakrát třikrát do měsíce.

V Teorii King Konga vyzdvihujete své mužské vlastnosti. Píšete, že za vše, co vás zachránilo, vděčíte své mužnosti. Kdy jste si tuhle svoji stránku uvědomila?

Zacházet svobodně se svojí sexualitou mimo mateřství a mimo rodinu je maskulinní privilegium. V tom jsem se naladila na tehdejší feministickou vlnu. Ale poučné také bylo, že pro muže, kteří byli mými klienty, nepředstavovalo placení za sex vůbec snadnou situaci. Nezažila jsem násilí. Potkala jsem spíš muže zranitelné, ostýchavé, muže závislé na sexu – vůbec to nebyl ten nejhorší obraz maskulinity. Až později, když jsem začala vydávat knihy a vstoupila do světa pařížských nakladatelů, ocitla jsem se paradoxně v mnohem šovinističtějším prostředí.

Úspěch Teorie King Konga je neutuchající, kniha se stále vydává a překládá. Změnila byste na ní něco či připsala další kapitoly?

Ne, je to pro mě uzavřená věc. Když se vám poštěstí mít takhle úspěšný titul, není důvod na něm něco měnit.

Dostalo se za těch 18 let od vydání ženám – ale i mužům – více svobod?

Došlo k několika zlomům. Byli jsme svědky revoluce v rámci queer identit, což ohromně obohatilo feminismus. Zažili jsme obrovský posun v tom, jak se dnes mluví o znásilnění a násilí na ženách. Poprvé se také o feminismus začali v širší míře zajímat muži, což za mého mládí rozhodně nebylo. Feminismus si zažil svůj hype, internet zrychlil debatu a umožnil snadnou dostupnost literatury. Mladé ženy jsou dnes mnohem lépe informované, ale vnímám i odvrácenou stranu internetu, která přinesla nové podoby násilí na ženách a on-line obtěžování, stejně jako velký tlak na to vyhovět standardům krásy. Nejsem překvapená, že mladé ženy feminismus objevují už jako teenagerky, protože je mimořádně obtížné být dnes dospívající ženou. Rozhodně těžší než za mých časů.

Pocit stability a jistoty slábne

Vždy jste ve svých knihách měla hlavní ženské hrdinky – výjimkou se stala až trilogie Život Vernona Subutexe popisující putování stárnoucího rockera Paříží desátých let. Tato kniha se také nakonec stala vaším komerčně nejúspěšnějším dílem. Měla nadšené kritiky, vznikl podle ní seriál na Netflixu. Proč jste se rozhodla pro mužského hrdinu?

I Vernon Subutex měl být původně žena, ale rozhodla jsem se to změnit, protože jsem chtěla, aby kniha pojednávala o punkrockové kultuře. A i když je to prostředí, do nějž je nám ženám povoleno vstoupit, nehrajeme v něm hlavní roli. V mé věkové skupině jsou to hlavně muži, kteří tak stále žijí: mám hodně přátel, kteří v sobě mají něco z Vernona Subutexe. Současně mě zajímalo zkusit si napsat něco o muži. Už z toho důvodu, že knih o ženách napsaných muži je mnoho – tak proč to neudělat opačně?

Byla jste od počátku rozhodnutá, že to bude tak rozsáhlý projekt? Trilogie Vernona Subutexe je balzakovská freska s desítkami do hloubky prokreslených postav, jejichž životy se publiku odvíjejí před očima.

Ne. Počítala jsem s útlou knížkou o hrdinovi, který se musí vystěhovat ze svého bytu a potlouká se po gaučích u svých přátel z minulosti. Ruce mi ale uvolnilo, že jsem měla zrovna po vydání své první relativně úspěšné knihy Dítě apokalypsy (česky vyšla v roce 2012 – pozn. red.), tudíž jsem se vůbec poprvé v životě nemusela příliš starat o peníze. Takže jsem psala a psala a najednou jsem zjistila, že mám popsáno přes tisíc stran. Můj vydavatel navrhl, že to může mít dva díly – a já nakonec usoudila, že to bude třídílné, protože jsem potřebovala některé motivy uzavřít.

Nakolik se do Vernona Subutexe promítaly aktuální společenské a politické nálady? Během psaní a vydání knihy se v Paříži odehrály útoky jak na redakci Charlie Hebdo, tak na hudební klub Bataclan – a jako by to vše bylo v příběhu cítit.

Odrazilo se tam toho mnoho, byť útok na Charlie Hebdo na knihy přímý vliv neměl. Jediný souběh byl, že k němu došlo v den vydání prvního svazku. Můj prvotní impulz byl návrat do Paříže na začátku desátých let – po třech letech, která jsem strávila v Barceloně. Šokovala mě celková atmosféra deprese a zloby. Na rozdíl od Španělska, které krize v roce 2008 skutečně smetla, nebyla Francie zasažená tolik, přitom lidé ve Španělsku tak velké depresi nepropadli. Tenhle paradox mě začal zajímat. Přestože tu pořád bylo bohatství a přestože lidé, které jsem v Paříži znala, patřili k těm privilegovanějším, nálada byla opravdu pochmurná. Rozpor mezi pociťovanou deziluzí a v zásadě dobrými životními podmínkami určil náladu románu. Paříží jako by prostupoval pocit nespravedlnosti a pesimismu.

A jaká je nálada nyní?

Po letošních volbách ty důvody k pesimismu a pocitu deziluze už konečně máme. To se změnilo.

Mnoho vašich hrdinů patří k velmi křehké části společnosti: píšete o přistěhovalcích, o lidech bez domova nebo LGBT+ komunitě. Vnímáte, že se vzestupem krajní pravice jim v mnoha evropských zemích hrozí větší nebezpečí?

Bezesporu, ale upozorňuji i na jinou postupující křehkost. Po návratu do Paříže z Barcelony mě zasáhlo i to, jak se nyní cítí být ohroženi i ti, kteří byli dříve privilegovaní. Pocit stability a jistoty slábne napříč celou společností.

Ten pocit ohrožení střední třídy, který na Západě vzrůstá, je jedním z hlavních motivů knihy a na mnoha postavách z okruhu Vernona Subutexe ho ukazujete velmi komplexně. Jak své hrdiny a hrdinky vytváříte?

Základem je empatie. Všechny mé postavy jsou mixem lidí, které jsem v životě potkala; lidí, které znám a mám ráda, i když se třeba změnili způsobem, který mi není milý. Žádný z hrdinů ale není stvořen čistě podle jednoho konkrétního předobrazu. Při tvorbě postav je pro mě důležité ujasnit si, kde takový hrdina bydlí, a v tomto případě i jakou hudbu poslouchá. Čím je posedlý, co je téma jeho života. Také mě zajímá, jaký má postoj k sexu a k penězům. Ve Francii jsem jednou z mála, která se v knihách zabývá penězi a tím, jak postavy platí své účty. Přitom vím, že ta otázka je čtenářsky zajímavá. Na všech těchto faktorech stavím. A pak tu jsou ještě ingredience, které patří výhradně mně. Třeba jeden extremistický pravičácký sr*č má v knize mého psa. Obrazně řečeno: smutek nad mým umírajícím psem jsem v knize propůjčila jemu.

Na hlavním hrdinovi Vernonu Subutexovi je pozoruhodné, že to je nejpasivnější postava v celé knize. Moc toho nenamluví a vyjadřuje se vlastně jen DJingem – prostřednictvím hitů, které pouští.

Mám ve svém okolí mnoho mužů, kteří jsou vlastně teenageři ve stárnoucím těle. V tom, jak procházejí životem, je něco roztomilého i smutného. Jsou to lidé, kteří prožívají problémy dospělých mužů, ale cítíte, že v hlavě jim je pořád patnáct nebo šestnáct. Zrovna mezi stárnoucími hudebními fanoušky jich je mnoho. Stárnou, aniž by dospěli. V mnohém to ale zase jsou velmi dobří přátelé. Vernon Subutex je v jádru citlivý člověk, který nikoho nesoudí. S takovými lidmi je vám dobře.

Všechny pozabíjet bylo velmi ozdravné

Punk rock je nejen ústředním tématem Vernona Subutexe, hudební motivy se táhnou celým vaším dílem. Vaše rané prózy odkazují na kapelu Hole, když spolu mluvíme, máte na sobě tričko ženské grungeové kapely L7. Jak důležitý byl punk přímo pro vás?

Pro moji generaci bylo setkání s punkem a hudbou mystickým zážitkem. Jít na koncert bylo jako vstoupit do katedrály. Sama jsem to tak prožívala, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Tehdy jsem byla přesvědčená, že mi setkání s punkem změní život a nyní – o čtyřicet let později – mohu potvrdit, že se tak opravdu stalo. Punk nabízel všechno, co jsem potřebovala. Byli tu lidé, jejichž životní styl jsem chtěla následovat. Byly to spřízněné duše, s nimiž jsem mohla probírat politiku, literaturu i film. Devadesátá léta přinesla explozi undergroundové scény, cestovala jsem s kapelami, psala pro fanziny, podílela jsem se na rozhlasových pořadech. Jsou to vzpomínky na bohatou subkulturu, která mě vybavila spoustou dovedností i způsoby vzdoru pro další život. Byl tam jistý prvek sebedestrukce, ale i to podporovalo mou zvědavost. A hudbu poslouchám celý život. Pustit si desku je jako ocitnout se na vlastním soukromém ostrově – spouští moji představivost a působí mi fyzické potěšení.

Rozuměli tomu tehdy vaši rodiče?

Absolutně ne. Bylo to součástí generačního konfliktu a rodiče to nikdy nepobrali. Punk pro mě byl jízdenkou, šel ruku v ruce s mojí touhou opustit domov – což se záhy stalo – a nenásledovat životní styl svých rodičů. Sápala jsem se po životě, který mi nebyl předurčen. Jako punkeři jsme nechtěli přijmout středostavovskou nebo dělnickou existenci, chtěli jsme se stát někým úplně jiným. A to se nám povedlo.

Zmínila jste, že první úspěchy jste si začala vychutnávat až po vydání knihy Dítě apokalypsy v roce 2010. Do té doby vás kritika moc neuznávala. Byla jste brána spíš jako rebelka, která má blíže právě k punku a braku než k seriózní literatuře. Jak jste prožívala rostoucí uznání a první ocenění za literaturu?

Ten hlavní rozdíl byly peníze. Prachy jsou dobrý, mám je ráda. Ne, vážně, jakmile můžete přestat řešit existenční otázky, otevřou se vám úplně jiné obzory. Zásadní změnou poslední dekády pro mě prostě byly peníze. Ubyla mi díky nim spousta úzkostí. Bylo také úžasné vydat knihu a mít na ni poprvé skvělé kritiky. To se mi líbilo. Odvrácenou stranou ale může být, že jakmile se vám dostane pozornosti a ocenění, nechcete je ztratit. Stále se však snažím být upřímná v tom, o čem a jak píšu. A současně jsem už v duchu smířená i s tím, že časy se mění a další dekáda může být úplně jiná.

Zaujal mě jeden z vašich starších textů – esejů –, v němž tvrdíte, že psaní není terapie, že to není léčebný proces, ale naopak to je opětovné otvírání ran a konfrontování se strachem. Proč tedy psát, když je to tak zraňující?

Dnes už bych to tak ostře neformulovala. Ale je pravda, že na psaní by se nemělo pohlížet jako na terapii. Pokud se chcete dát do pořádku, opravdu není nejlepší nápad začít s románem. Psaní by neměl být léčebný proces pro vás. Nepíšete pro sebe, ale pro své publikum – to ono se má s knihou vydat na nějakou pouť. Nicméně když vzpomínám na svou první knihu Baise-moi, tak pro mě bylo velmi ozdravné, že jsem v ní dopodrobna popsala zkušenost znásilnění, a pak nechala hlavní hrdinky, aby všechny pozabíjely. Tehdy jsem to ještě tak nevnímala, ale zpětně si to uvědomuju. Zamyslet se nad svým traumatem, a pak všechny, kteří jej způsobili, pomyslně pozabíjet – to podle mě není nikdy na škodu.