0:00
0:00
Kontext2. 10. 20248 minut

To nejlepší, co rodič někdy může udělat, je neudělat vůbec nic

Sebejisté potomky vychovávají lidé, kteří jsou jim oporou, ale cestu jim neumetají

Náš mozek nás nutí své děti chránit. (Ilustrační foto) 
Autor: Matěj Stránský

Když byl můj syn ještě malý, rád běhal po příjezdové cestě k našemu domu tak dlouho, dokud se nerozplácl na asfaltu. Vždycky se pak na mě podíval, aby zjistil, zda si neublížil. Když jsem na sobě dal znát obavu nebo bylo slyšet, jak jsem se lekl, začal plakat. Když jsem zachoval klid, oklepal se i on a za chvíli už zase běhal tam a zpátky.

Byl to pro mě ohromný objev – jakou mám moc nad jeho duševním stavem. U kolen mi běhala lidská bytost, která spoléhala na to, že budu jejímu světu dávat smysl – nejen že mu budu zavazovat tkaničky a učit ho abecedu, ale ukážu mu, jak se cítit. 

↓ INZERCE

O několik let později, když chodil na druhý stupeň základky, se mi to dávné poznání vyplatilo. Jeden večer vstal od domácího úkolu a přišel mi říct, že se k němu jeden z jeho spolužáků nechoval hezky. Můj první instinkt velel vyrazit ze židle a napravit to – napsat jeho rodičům e-mail, zavolat do školy, vyžadovat, ať někdo koná. (Volat učitelům by bylo trochu složité, vzhledem k tomu, že jsem byl tehdy ředitel oné školy.) Ale místo toho jsem se na chvíli zastavil. „To asi nebylo lehké. Co jsi dělal?“

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc