Vídeň už není přistěhovalecká. Je superpřistěhovalecká

Nikde se nežije líp než ve Vídni. Bydlení je relativně levné, kulturní nabídka naopak bohatá, veřejná doprava bezchybná, na předměstích nestojí prstenec paneláků a špatných životních vyhlídek jako v Paříži nebo ve Stockholmu. Ve chvále by šlo pokračovat, a Vídeň proto letos opět obsadila první příčku celosvětového žebříčku nejlepších měst pro život.

Blaženost metropole ale narušují události, jaké donedávna neznala. V únoru městem otřáslo odhalení, že tucet puberťáků řadu měsíců znásilňoval dvanáctiletou dívku. Vydírali ji zveřejněním videí, která si natočili už při prvním znásilnění. Nebyl to první případ: před třemi lety tři afghánští mladíci předávkovali drogami a znásilnili 13letou dívku a její mrtvé tělo pak opřeli o strom ve čtvrti Donaustadt. Devatenáctiletý islamistický terorista se v červenci pokusil o atentát na koncert Taylor Swift. Také to nebylo poprvé: před čtyřmi lety jiný rakouský rodák s makedonskými kořeny ve jménu Islámského státu v historickém centru Vídně zastřelil čtyři náhodně vybrané kolemjdoucí. V hlavním městě Rakouska se množí bitky mezi partami dospívajících přistěhovalců, kteří během nich často sahají po nožích.  

Vídeň je i tak pořád jedno z nejbezpečnějších měst na světě. Nicméně podle červencového průzkumu považuje 40 procent Rakušanů řešení problémů spjatých s migrací za svou prioritu číslo jedna – daleko před změnou klimatu, již za nejpalčivější téma považovalo 20 procent voličů. A až poté následovaly školství (12 procent) a bezpečnost (9 procent). 

Přistěhovalectví je tedy dominantním tématem rakouských parlamentních voleb, které proběhnou nadcházející neděli. V čele předvolebních průzkumů se řadu měsíců drží krajně pravicová strana Svobodných (FPÖ), která slibuje proměnit Rakousko v pevnost a po vzoru maďarského souseda Viktora Orbán navrhuje neudělovat azyl vůbec nikomu. 

Je tedy nejvyšší čas na návštěvu lidí, kteří se mezi migranty a uprchlíky ve Vídni pohybují – a situaci znají z první ruky.

Méně vražd, více nožů v kapse

Potkali jsme se před devíti lety, kdy do Evropy přišel ze Sýrie. Mluvili jsme tehdy anglicky, při setkání v dalších letech jsme stále více přecházeli do němčiny. Z uprchlíka se mezitím stal rakouský občan a naučil se tak dobře německy, že překládá z arabštiny pro azylové úřady a policii. Proto nemohu uvést jeho jméno.

Díky své práci se dostává do podhoubí zmíněných bitek, které v Rakousku vyvolávají tolik pozornosti. Jedněmi z jejich účastníků jsou i někteří jeho krajané ze Sýrie, kteří jsou ve Vídni známí jako skupina 505. „Pocházejí z jednoho regionu, z jednoho širokého klanu, který hodně trpěl pod vládou Islámského státu a hodně jeho členů bylo popraveno. Do Rakouska přišli teprve v minulých pěti letech, ale přišly jich stovky nebo tisíce,“ říká. Číslice 505 odkazuje k číslu klanu v syrském registru. 

Tato parta puberťáků pochází z velmi tradičního, venkovského prostředí východní Sýrie, kde se příliš nesází na vzdělání. Díky klanové struktuře jsou dobře organizovaní a po dětství stráveném v rozvrácené zemi jsou také v jistém smyslu „ztvrdlí“. Ve vídeňských ulicích a parcích se stali vážným rivalem Čečenců – potomků migrační vlny po rusko-čečenské válce z počátku milénia –, kteří dosud platili za nejsilnější. 

Série bitek a vícero případů pobodání mezi členy obou komunit nakonec v létě vyústily do přestřelky, ke které došlo na jednom z nejoblíbenějších vídeňských náměstí Yppenplatz. Konflikt poté spolu s policií urovnával klanový šejch, který do Rakouska přišel vloni – a jím prostředkovaný smír s Čečenci zatím drží.

„Je to čistě souboj o ulice, souboj dospívajících mužů o to, kdo bude mít navrch,“ říká sociolog Hermann Kuschej na schůzce v kanceláři jeho domovského výzkumného ústavu Institut für höhere Studien (IHS), kde se zabývá souvislostmi kriminality a migrace. „Organizovaný zločin, například obchod s drogami, zatím příčinou není.“

Vídeňské statistiky navíc v mnoha směrech uklidňují. Třeba počet vražd desítky let klesá, například v polovině devadesátých let jich bylo ročně dvakrát tolik než nyní. Dlouhodobě nestoupá ani počet znásilnění a násilných napadení. Zákony pak porušuje jen naprostá menšina nově příchozích. Podíl odsouzených, kteří nemají rakouské občanství, je však vysoký – v posledním desetiletí se pohybuje kolem 40 procent. U některých trestných činů, například znásilnění, je podíl cizinců ještě vyšší. „Vídeň se pro běžného obyvatele nestala méně bezpečným městem,“ shrnuje sociolog kriminality Hermann Kuschej. „Nárůst kriminality v naprosté většině zůstává uzavřen mezi přistěhovaleckými skupinami.“

Jedna věc je ovšem chladný jazyk statistik, něco jiného subjektivní pocit obyvatel. „Něco se změnilo. Lidé, kteří mají občanskou odvahu, si teď dvakrát rozmyslí, jestli zakročí, když na ulici vidí nějaké obtěžování nebo hádku. Protože u sebe příliš mnoho mladých mužů nosí nůž,“ říká novinář Clemens Neuhold z předního liberálního zpravodajského týdeníku Profil, který se migraci a problémům kolem ní věnuje přes dvacet let. 

Superpestré město

Kontrast mezi mladým vzdělaným Syřanem, který pracuje pro rakouské úřady, a partou násilných puberťáků dokládá, že nic obecného jako „syrští uprchlíci“ vlastně neexistuje. Přišly velmi rozdílné skupiny běženců. Během let 2014–2016 do Rakouska a Německa přišli převážně městští Syřané ze středních vrstev. Ve statistikách kriminality se proto ve Vídni výrazně neobjevili. 

V minulých pěti letech ale ve skrytu pandemie, inflace a války na Ukrajině probíhal skrytější exodus. Na cestu se vydaly nižší sociální vrstvy, lidé, kteří léta přežívali na rozvráceném severu a východě Sýrie, na okraji společnosti v sousedním Libanonu nebo v Turecku, kde se veřejné mínění obrátilo proti Syřanům. Tedy v dost beznadějném prostředí. 

V minulých dvou letech se k nim přidala nová, třetí „vlna“ Syřanů, kterou tvoří hlavně děti. Přicházejí v rámci slučování rodin, na které mají uznaní uprchlíci podle mezinárodních konvencí právo. V posledním roce a půl tímto způsobem do Vídně měsíčně přichází asi 350 syrských školáků a 300 předškoláků. Školy pukají ve švech a zmíněný týdeník Profil se na jaře na své obálce ptal: „Zvládne to Vídeň ještě?“

Ve všech těchto „vlnách“ Vídeň pociťuje, že je pro malé Rakousko vlastně příliš velkou metropolí, postavenou původně jako centrum mnohem většího impéria. Dvoumilionové město je magnetem, který přitahuje naprostou většinu nově příchozích – a tak zatímco vídeňské školy musí vstřebat zmíněných zhruba 350 syrských dětí měsíčně, na školy v celém zbytku devítimilionového Rakouska jich připadá pouze 150 každý měsíc. 

Metropole, která se po druhou polovinu 20. století smrskávala, od počátku nového milénia nebývale rychle roste. Vloni překročil počet obyvatel hranici dvou milionů, o půl milionu více než před třiceti lety. A stejně rychle se mění složení obyvatelstva. 

Necelá polovina – 45 procent – ze dvou milionů obyvatel má přistěhovalecký původ, nejčastěji ze Srbska (100 tisíc) a Turecka (75 tisíc). V minulém desetiletí se přidalo přes 50 tisíc Syřanů a 25 tisíc Afghánců. 

„Už nejsme pestrou společností. Stali jsme se superpestrou společností,“ říká sociolog Kenan Güngör, který migraci v Rakousku studuje. „Hodně zdejších lidí ale nikdy nesouhlasilo s tím, aby Rakousko vůbec bylo přistěhovaleckou zemí. Všímají si pozorně každé negativní zprávy, která jejich nevoli a hněv dál zvyšuje. Mají pocit, že už nejsou pány ve vlastním domě.“ 

Rozhoduje se ve školách

Nárůst a proměna obyvatel vyvolávají velký tlak zvláště na školy. Kupříkladu jedna ze základních škol v přistěhovalecké čtvrti Favoriten měla před patnácti lety 13 tříd, nyní jich je 24 – počet žáků v každé z tříd zůstal zhruba stejný. Vídeň v průběhu léta zaměstnala 1600 nových učitelů, část z nich jsou ještě studenti, kteří nyní učí na částečný úvazek. Další pedagogy teď ale není kde brát. 

V minulém desetiletí pak radnice stavěla zhruba sto nových školních tříd ročně „Vždy jsme měli jistou rezervu, pak jsme ale v roce 2022 přijali 4000 ukrajinských školáků. Když začaly přicházet syrské děti v rámci slučování rodin, tak byla rezerva pryč,“ říká Bettina Emmerling, specialistka na vzdělání z liberální strany NEOS, která je za školství a integraci na vídeňské radnici odpovědná. Radnice musela v pěti školách postavit přídavné učebny z mobilních kontejnerů. 

Zhruba pětina z nově příchozích syrských dětí  ještě nikdy nechodila do školy. Žily v uprchlických táborech nebo ve zničených krajích, kde žádné nebyly. Nebo je rodiče do školy neposílali, aby je nějaká z ozbrojených skupin – například kurdské milice, které porazily Islámský stát – neodvedla do svých řad. Vídeň pro tyto děti připravila speciální osm týdnů trvající „orientační třídy“, kde se mohou naučit věci, které si rodilí Vídeňané osvojí už ve školkách.

„Jak držet tužku, co jsou nůžky, jak probíhá školní den, jak se chovat ve škole a ve veřejném prostoru při školních výletech, a pak i základní věci o naší demokracii a zdejší rovnoprávnosti mužů a žen,“ říká Ulrike Rötgers z Ředitelství města Vídeň pro vzdělávání, která koncept těchto tříd vymýšlela. Zatím jimi prošlo zhruba tři sta dětí, nejstarším je čtrnáct let. Do jedné orientační třídy chodí maximálně šestnáct žáků, s nimiž pracují dva pedagogové – jeden učitel němčiny pro cizince a jeden učitel arabštiny. 

Po osmi týdnech odtud děti přejdou na klasické základní a střední školy. Zprvu do zvláštních tříd, kde se učí německy, případně do speciálních kurzů, kde se učí číst a psát. Na vídeňské radnici věří, že v žádném věku není pozdě a že i tyto děti mohou uspět. 

Situaci však komplikuje skutečnost, že se právě ve školách nejvíce projevuje rychlá demografická změna, kterou Vídeň prochází. Více než 60 procent žáků základních vídeňských škol, tedy prvních čtyř ročníků, ve svém každodenním životě nemluví německy. Pětina mluví tak špatně, že nerozumí učitelskému výkladu. V určitých čtvrtích pak němčinu v každodenním mimoškolním životě nepoužívá nikdo ze třídy. A právě do těchto čtvrtí se syrské rodiny kvůli nižším nájmům nejčastěji stěhují. 

Přišli Češi, pak Turci, teď Syřané

Nejznámější z těchto čtvrtí je Favoriten, která je dějištěm mnoha v úvodu popisovaných problémů. K hromadnému znásilnění dvanáctileté dívky poprvé došlo v tamním parku Helmuta Zilka. Konflikty part mladých Syřanů a Čečenců mají své ohnisko poblíž náměstí Reumannplatz. Kostel v blízkosti téhož náměstí byl počmárán islamistickými hesly. 

Čtvrť Favoriten bývala přistěhovaleckým centrem už v časech habsburské monarchie, kdy tu bydlela velká komunita českých dělníků. Směs národnostní odlišnosti a nižšího třídního postavení také tehdy vedla ke konfliktům mezi českými přistěhovalci a místními úřady. Na zdejší hlavní pěší tepně dnes návštěvník potká minimum původních Rakušanů, což jsou většinou penzisté besedující spolu například v místní cukrárně. Čtvrť však rozhodně není nebezpečnou no-go zónou ani islamistickým rajonem. Zahrádka před irskou hospodou je plná hostů s půllitrem piva, svědci Jehovovi na ulici vábí do svých řad pomocí turecky i arabsky psaných časopisů.

„Jsem rád, že jsem tady nevyrostl. Postavení a pocit cizince se tu předává z generace na generaci,“ říká Ruşen Timur Aksak, který se narodil tureckým gastarbeiterům v menším městě v Tyrolsku. „Odmala jsem byl v kontaktu se skutečným Rakouskem a jeho obyvateli a jsem za to vděčný.“

Aksak koncem devadesátých let chodil na gymnázium, byl ve třídě jediný z turecké komunity, ale také se v pubertě dostal na scestí. Za klíčový moment považuje školní fotbalový zápas, kde ho zničehonic jeden kluk z vedlejší třídy po faulu rasisticky urazil. Zmocnil se ho zuřivý vztek, a když se učitel nedíval, tak urážejícímu hráči plnou silou napálil míč do břicha – a křičel na něj: „Omluv se!“ „Viděl jsem pak šok nejen v jeho tváři, ale i ve tvářích svých spolužáků,“ říká. „Od toho dne se na mě dívali jinak. Seděli jsme pořád ve stejné učebně, ale už jsem se necítil jako ve své třídě.“

Ze školy odešel, poflakoval se v pouliční bandě, chtěl být gangsterem, byl naštvaný. „Ale nevěděl jsem přesně na koho, ani proč přesně. A tak to má hodně mladých mužů z přistěhovalecké komunity. Nevědí, kdo jsou, jaké je jejich místo v této zemi,“ říká. I díky pomoci rodičů se nakonec do školy vrátil a dnes píše pravidelný sloupek do vídeňského časopisu Falter. Za klíč ke svému úspěchu považuje, že vždy uměl perfektně německy. 

V mnoha částech Vídně sen o multikulturní společnosti žije, třeba v oblíbené čtvrti Neubau spolu sousedí převážně levicově liberální starousedlíci a přistěhovalci, kteří se pílí a vzděláním vyšvihli do střední vrstvy. „Ve Favoriten ale Turci většinou zůstávají mezi svými, chodí třeba do kadeřnictví provozovaných Turky. Syřané chodí do syrských kadeřnictví a takto ve svých komunitách zůstávají i Srbové, Čečenci a další. Není to multikulturní soužití, ale směs monokulturních ostrovů,“ říká Aksak. „Moji přátelé, kteří dosáhli slušného vzdělání, se odsud odstěhovali do jiných čtvrtí nebo své děti posílají do soukromých škol.“ 

Na jedné ze škol ve čtvrti Favoriten dnes učí Alev Korun, která se v roce 2008 stala historicky první rakouskou poslankyní tureckého původu (za stranu Zelených). Přistěhovalecký původ dětí považuje za druhotný. „Jádro problému není v národnosti nebo v náboženství. Je to sociální otázka: rodiče nemají dobré vzdělání, jsou z nižších sociálních tříd, a proto nedokážou dětem pomáhat,“ říká. Navrhuje, aby stát posílal více peněz právě do škol, kam chodí dětí chudších a méně vzdělaných rodičů – a srovnal tak nerovné šance.

V současné situaci však zdejší školy nejsou místem, kde by se nová generace dokázala emancipovat od svého původu – a najít cestu do rakouské střední třídy. Loňská studie PISA, která porovnává úroveň školství v zemích OECD, došla ke znepokojivému závěru: 15leté až 16leté rakouské děti s přistěhovaleckým původem zaostávají v průměru o dva či tři roky za matematickými a jazykovými dovednostmi jejich „domorodých“ vrstevníků.

Třicet pět procent žáků vídeňských základních škol se dnes hlásí k islámu, katolíků je 21 procent. Do tříd, kde převažují děti z muslimských rodin, podle zkušeností mnoha učitelů vstupuje islamismus. „Mladší generace jsou více pobožné. Z plavání se na mnoha školách omlouvá velká část dívek, častěji než v minulosti si vlasy zakrývají šátkem. Během ramadánu jsou žáci vyčerpaní půstem,“ říká učitelka Susanne Wiesinger, která v minulosti ve čtvrti Favoriten vedla učitelské odbory a před šesti lety o „kulturních válkách“ v učebnách napsala široce diskutovanou knihu. Islám podle jejího pozorování dává mnoha dospívajícím identitu, čerpají z ní sílu, sebevědomí, mnohdy pocit nadřazenosti – podobně jako ze svalů.

Integrace a remigrace

Už zmíněná Bettina Emmerling ze strany NEOS, která má vídeňské školství v popisu práce, při řešení těchto problémů sází na celodenní školy. Tedy na učebny, ze kterých se děti nebudou hned po obědě vracet do svých komunit – a často ke svým telefonům, na kterých sledují turecký či arabský obsah. 

„Snažíme se vytvářet co nejvíc takových škol, kde se děti rozvíjejí i po obědě, a přesvědčovat rodiče, aby v nich děti nechávali,“ říká. Zároveň zvyšuje nabídku letních kurzů němčiny. „Místo je pro 8000 žáků. Zájem je velký, ale často do nich nechodí ty děti, které by to nejvíce potřebovaly. Jejich rodiče význam vzdělání nechápou,“ říká Bettina Emmerling. Politička odmítá převážení dětí z přistěhovaleckých čtvrtí do jiných částí města: „Cílem je nabídnout opravdu kvalitní veřejné školy všude.“ 

Na prosazení některých klíčových návrhů jí však – a celé Vídni – chybí kompetence. Požaduje například zavedení povinné dvouleté docházky do školek. Dosud je povinná jen půldenní docházka v roce před nástupem na základní školu. Předškoláci, kteří doma mluví turecky, arabsky či srbsky, si během tak krátké doby němčinu dostatečně nevylepší. Takovou zásadní povinnost by však musela prosadit příští spolková vláda. 

Podle mnoha expertů a učitelů je pak jedním z hlavních problémů současný systém rakouského školství, který děti už po čtyřech letech společné docházky selektuje mezi elitní gymnázia a běžné školy, v nichž zůstává naprostá většina přistěhovalců. „Čtyři ročníky jsou příliš krátká doba na to, aby děti dohnaly jazykový náskok starousedlíků,“ říká Bettina Emmerling. 

Reformu, která by tato víceletá gymnázia zrušila a udržela všechny děti delší dobu v jedné třídě, však odmítají dvě strany, které z nedělních voleb podle všeho vyjdou jako vítězové: konzervativní lidovci i krajně pravicoví Svobodní (FPÖ). „Svobodní při hlasování nepodporují vůbec nic, co by prospělo lepší integraci,“ říká Bettina Emmerling o populistické straně, která z problémů s integrací přistěhovalců nejvíce těží. „Jejich cílem je remigrace, tedy aby se cizinci vrátili do svých zemí.“

I kvůli potížím se zaváděním změn, jež by integraci napomohly, se prioritou stalo omezení počtu nově příchozích. Dosluhující vládní koalice lidovců a Zelených nechala znovu projednat dosud nevyřízené žádosti o slučování rodin – v naději, že příchod dalších dětí do Rakouska alespoň zbrzdí. Ta nová se možná přidá ke Švédsku, Dánsku a Nizozemsku, které po letech otevřenosti příchod nových cizinců co nejvíce komplikují. Ve snaze získat čas na řešení stávajících problémů.