Radostný obraz neradostné doby

To, co prožívá v poslední době fotografka Libuše Jarcovjáková, zřejmě nemá v dějinách české kultury obdoby. Z desítky let takřka neviditelné postavy na okraji scény se během pouhého desetiletí vyšvihla do postavení nepřehlédnutelné umělkyně, jejíž jméno má v jejích dvaasedmdesáti letech nejen u nás, ale zejména v zahraničí aktuálně tak silný zvuk, že se v těchto dnech prakticky nezastaví.

Mezinárodní filmové festivaly objíždí s dokumentárním snímkem Ještě nejsem, kým chci být shrnujícím její předrevoluční tvorbu, který budou od čtvrtka promítat i domácí kina. Sklízí za něj jednu cenu za druhou. Minulý čtvrtek navíc v Národní galerii Praha začala retrospektiva pojmenovaná lakonicky Libuše Jarcovjáková, jež obsahuje její práce od sedmdesátých let až po současnost.

Příběh autorky, která v díle předkládá zcela otevřenou zpověď svého života, je už za oněch deset let dostatečně známý. Při příležitosti dvou jejích nejnovějších počinů se ale nabízí otázka: čím vlastně tyhle fotky tak oslovují dnešní publikum, které se v nich vidí, ačkoli se narodilo desítky let po vzniku jádra jejího díla?